Jsem Petr, na základce mi říkali Hajkis, na střední Peter, v házené jsem Pedro, jiní mi říkají Hajos, jedna sousedka mi říká Peťko, doma mi říkají Pietruš, a někdo mi říká jen „hej ty.“ No a jak jste na tom se jmény vy? Než si to vyjmenujete, tak zatím napíšu poslední díl toho jak poslouchám.
Je zvláštní, že když jedu vlakem, chtějí po mně občanku, aby zjistili jestli mi není víc než 26. Jinde ji po mně zase chtějí, aby zjistili, jestli mi není míň než 18. Sám už pomalu nevím, kolik mi je. Začínám mít z toho trochu bázeň. Nebo báseň? Už nevím. Taky mám strach z toho, že bych mohl být radioaktivní. Poslouchal jsem nedávno rádio, takže bylo rádio aktivní. (Napsané to vypadá strašně, omlouvám se, tuhle blbost jsem řekl ve vlaku a tím rozesmál i neznámé. Takže to teď říkám pořád. Já rád rozesmávám neznámé. Hlavně ty do rovnic.)
Na Pohodu jsem se těšil hlavně kvůli The Wombats, ti nakonec nepřijeli, takže jsem byl už před začátkem trochu smutný. Smutek mě přešel hned s první kapelou – The Subways. Jak jsem jednou psal o tom, že je hezký, když hezký děvče hraje na harfu, tak musím připustit, že hezký je ,i když hraje na basu. Ještě jinak, holky jsou hezký i jen tak.
Po sedmé za posledních asi 15 měsíců jsem viděl Tatabojs (poprvé na Slovensku). Je to zvláštní, ale baví mě pořád stejně. Stejně, a možná ještě víc, mě bavila Jana Kirschner. A Sun je moc pěkná písnička. Hlavně kvůli názvu jsem šel na My toys like me a stálo to nejen za ten název. Hlavní hvězdou dne byl Fatboy slim. Docela to šlo, jen než boy vypadá jako docela spokojený tatík od rodinky. Ale i tak se tancovalo (uvozovky si když tak doplňte) příjemně.
Ráno jsem přemýšlel o tom nejzvláštnějším, co nás může potkat při spaní. Nejzvláštnější asi bude, když nás v REM (rapid eyes movement – očička kmitají) fázi spánku vzbudí remcající R.E.M. Po tomhle objevu jsem šel raději objevovat zvláštnosti Trenčína. Na nic zvláštnějšího jsem ale nepřišel. Jen jsem kvůli objevování přišel o koncert Polemicu.
V sobotu se mi vcelku líbili čeští Cartonnage, kteří jako Češi neznějí a ani nevypadají. Jako Češi neznějí ani The Cribs (Postýlky?), u kterých je to normální, jelikož jsou z Anglie. Jejich písničku I'm a Realist si zpívám doteď (I'm a Realist, I'm a Romantic, I'm an indecisive piece of shit…). Podobně zábavní byli i další Britové Editors. Večer mě zaujalo exhibiční finále v Break Dance Battle. Jen nevím proč se tomu říká break dance, když žádný „tanec o přestávce“ neproběhl. Vlastně ani žádná přestávka nebyla. Potom hráli The Streets, ale jelikož já na rap nejsem, šel jsem raději kouknout na nový film od Hřebejka. Jmenuje se to U mě dobrý, a u mě to má taky docela dobrý.
Takže tímhle pro mě letos skončila festivalová sezóna, za což jsem rád, jelikož už jsem z těch masových akcí trochu přesycený. Vegetariánem se ovšem nestanu. Zároveň jsem přišel na to, že vesmír je asi vážně dost veliký, když se na jednom místě sejde přes 20 tisíc lidí, a je v něm pořád ještě dost místa…
Je zvláštní, že když jedu vlakem, chtějí po mně občanku, aby zjistili jestli mi není víc než 26. Jinde ji po mně zase chtějí, aby zjistili, jestli mi není míň než 18. Sám už pomalu nevím, kolik mi je. Začínám mít z toho trochu bázeň. Nebo báseň? Už nevím. Taky mám strach z toho, že bych mohl být radioaktivní. Poslouchal jsem nedávno rádio, takže bylo rádio aktivní. (Napsané to vypadá strašně, omlouvám se, tuhle blbost jsem řekl ve vlaku a tím rozesmál i neznámé. Takže to teď říkám pořád. Já rád rozesmávám neznámé. Hlavně ty do rovnic.)
Na Pohodu jsem se těšil hlavně kvůli The Wombats, ti nakonec nepřijeli, takže jsem byl už před začátkem trochu smutný. Smutek mě přešel hned s první kapelou – The Subways. Jak jsem jednou psal o tom, že je hezký, když hezký děvče hraje na harfu, tak musím připustit, že hezký je ,i když hraje na basu. Ještě jinak, holky jsou hezký i jen tak.
Po sedmé za posledních asi 15 měsíců jsem viděl Tatabojs (poprvé na Slovensku). Je to zvláštní, ale baví mě pořád stejně. Stejně, a možná ještě víc, mě bavila Jana Kirschner. A Sun je moc pěkná písnička. Hlavně kvůli názvu jsem šel na My toys like me a stálo to nejen za ten název. Hlavní hvězdou dne byl Fatboy slim. Docela to šlo, jen než boy vypadá jako docela spokojený tatík od rodinky. Ale i tak se tancovalo (uvozovky si když tak doplňte) příjemně.
Ráno jsem přemýšlel o tom nejzvláštnějším, co nás může potkat při spaní. Nejzvláštnější asi bude, když nás v REM (rapid eyes movement – očička kmitají) fázi spánku vzbudí remcající R.E.M. Po tomhle objevu jsem šel raději objevovat zvláštnosti Trenčína. Na nic zvláštnějšího jsem ale nepřišel. Jen jsem kvůli objevování přišel o koncert Polemicu.
V sobotu se mi vcelku líbili čeští Cartonnage, kteří jako Češi neznějí a ani nevypadají. Jako Češi neznějí ani The Cribs (Postýlky?), u kterých je to normální, jelikož jsou z Anglie. Jejich písničku I'm a Realist si zpívám doteď (I'm a Realist, I'm a Romantic, I'm an indecisive piece of shit…). Podobně zábavní byli i další Britové Editors. Večer mě zaujalo exhibiční finále v Break Dance Battle. Jen nevím proč se tomu říká break dance, když žádný „tanec o přestávce“ neproběhl. Vlastně ani žádná přestávka nebyla. Potom hráli The Streets, ale jelikož já na rap nejsem, šel jsem raději kouknout na nový film od Hřebejka. Jmenuje se to U mě dobrý, a u mě to má taky docela dobrý.
Takže tímhle pro mě letos skončila festivalová sezóna, za což jsem rád, jelikož už jsem z těch masových akcí trochu přesycený. Vegetariánem se ovšem nestanu. Zároveň jsem přišel na to, že vesmír je asi vážně dost veliký, když se na jednom místě sejde přes 20 tisíc lidí, a je v něm pořád ještě dost místa…
Žádné komentáře:
Okomentovat