Začínám mít strach z toho, že mě doma už nepovažují za dítě. Ono, když řeknete, že se vrátíte domů asi v 5 hodin ráno, nečekáte odpověď ve smyslu: „Dobře, kup noviny.“ Místo mých „dětských“ nářků radši další díl toho jak poslouchám.
Colours of Ostrava je hodně příjemný festival, jelikož si tam vždycky najdu něco nového ,co se mi líbí, a na co bych normálně určitě nešel. Kromě toho je to podle mě i festival s nejlepší atmosférou. Málokde vedle sebe tancují holky školou povinné a holky „důchodky“. Pro mě mají Colours ještě jedno kouzlo, jelikož si vždycky uvědomím, že batika is not dead.
Letos jsem začal až druhý den, jelikož 2hodinový saxofonový koncert je i na mě trochu moc. První kapelou, kterou jsem viděl byli kytaroví Charlie Straight. Říká se o nich, že jsou to prý velké naděje. No, já nevím. Po nich hráli úplně neznámí Angličané The Jays a byli minimálně o třídu lepší. Pak jsem viděl divadlo J. Duška. Bylo to fajn, jenom nevěřím, že to byla jenom improvizace. Dá se vůbec improvizace natrénovat?
Večer mě pak dostala Inga Liljeström. Pokud máte rádi Portishead, The Lamb nebo třeba Hooverphonic, byli byste asi stejně nadšeni jako já. Bláznivý pak byli Happy Mondays. Nejzvláštnější na nich bylo, že po celou dobu s nimi na pódiu byl nějaký chlapík, který nezpíval, na nic nehrál, jenom tak poskakoval a tancoval. Dobrý job. Po Happy Mondays pak hráli ještě šílenější The Dandy Warhols, kteří však měli strašný zvuk.
Další den začal s Xavierem Baumaxou, který jako vždy nezklamal. Dan Bárta potom taky ne. Naopak trochu zklamala Lou Rhodes (ex The Lamb), která celý set hrála sama jen na španělku. Písničky hraje pěkný, ale po chvilce začnou trochu nudit. Úplně to samé se týká i Sinéad O´Connor. Naopak Goldfrapp s velkou kapelou byla úžasná. Nejen, že se dobře poslouchala, ale zároveň se bylo i na co koukat. Všichni muzikanti byli oblečení v bílém a vypadali jako duchové. Ještě že na duchy nevěřím, jinak bych se určitě bál. Asi začnu nevěřit na mimy. Takže Goldfrapp bych si rád někdy pustil, naopak Sinéad a Lou Rhodes si spíše odpustím.
Goldfrapp byla taky to poslední co jsem na letošních Colours viděl. Přesně v okamžiku, kdy dohrála, začal šílený slejvák a já byl mokrý dříve než jsem řekl "pláštěnka" . V neděli mi pak nebylo moc dobře, takže jsem raději zůstal doma, abych se do pátku dal do pohody na Pohodu.
Na Goldfrapp se mi líbilo i to, že s kapelou hrála harfistka. To je tak hezký, když hezký děvče hraje na harfu. Od teďka je má ideální dívka hnědooká švédská blondýnka pracující jako letuška, hrající na harfu, umí hýbat ušima a její nejoblíbenější filozof není David Hume. A měla by se jmenovat Ema…
Nakonec ještě jedno odhalení. Už vím co je trikolóra. Je to tričko s papouškem, prostě triko Lóra…
Colours of Ostrava je hodně příjemný festival, jelikož si tam vždycky najdu něco nového ,co se mi líbí, a na co bych normálně určitě nešel. Kromě toho je to podle mě i festival s nejlepší atmosférou. Málokde vedle sebe tancují holky školou povinné a holky „důchodky“. Pro mě mají Colours ještě jedno kouzlo, jelikož si vždycky uvědomím, že batika is not dead.
Letos jsem začal až druhý den, jelikož 2hodinový saxofonový koncert je i na mě trochu moc. První kapelou, kterou jsem viděl byli kytaroví Charlie Straight. Říká se o nich, že jsou to prý velké naděje. No, já nevím. Po nich hráli úplně neznámí Angličané The Jays a byli minimálně o třídu lepší. Pak jsem viděl divadlo J. Duška. Bylo to fajn, jenom nevěřím, že to byla jenom improvizace. Dá se vůbec improvizace natrénovat?
Večer mě pak dostala Inga Liljeström. Pokud máte rádi Portishead, The Lamb nebo třeba Hooverphonic, byli byste asi stejně nadšeni jako já. Bláznivý pak byli Happy Mondays. Nejzvláštnější na nich bylo, že po celou dobu s nimi na pódiu byl nějaký chlapík, který nezpíval, na nic nehrál, jenom tak poskakoval a tancoval. Dobrý job. Po Happy Mondays pak hráli ještě šílenější The Dandy Warhols, kteří však měli strašný zvuk.
Další den začal s Xavierem Baumaxou, který jako vždy nezklamal. Dan Bárta potom taky ne. Naopak trochu zklamala Lou Rhodes (ex The Lamb), která celý set hrála sama jen na španělku. Písničky hraje pěkný, ale po chvilce začnou trochu nudit. Úplně to samé se týká i Sinéad O´Connor. Naopak Goldfrapp s velkou kapelou byla úžasná. Nejen, že se dobře poslouchala, ale zároveň se bylo i na co koukat. Všichni muzikanti byli oblečení v bílém a vypadali jako duchové. Ještě že na duchy nevěřím, jinak bych se určitě bál. Asi začnu nevěřit na mimy. Takže Goldfrapp bych si rád někdy pustil, naopak Sinéad a Lou Rhodes si spíše odpustím.
Goldfrapp byla taky to poslední co jsem na letošních Colours viděl. Přesně v okamžiku, kdy dohrála, začal šílený slejvák a já byl mokrý dříve než jsem řekl "pláštěnka" . V neděli mi pak nebylo moc dobře, takže jsem raději zůstal doma, abych se do pátku dal do pohody na Pohodu.
Na Goldfrapp se mi líbilo i to, že s kapelou hrála harfistka. To je tak hezký, když hezký děvče hraje na harfu. Od teďka je má ideální dívka hnědooká švédská blondýnka pracující jako letuška, hrající na harfu, umí hýbat ušima a její nejoblíbenější filozof není David Hume. A měla by se jmenovat Ema…
Nakonec ještě jedno odhalení. Už vím co je trikolóra. Je to tričko s papouškem, prostě triko Lóra…
Žádné komentáře:
Okomentovat