Dneska vám předvedu další z mých (ne)schopností. Jedná se o mou nejlepší a zároveň i nejhorší básničku. To je dáno tím, že je má jediná. Já básničky moc nerad, jelikož jim většinou moc nerozumím, a taky si žádnou nemůžu zapamatovat. Divní jsou i samotní básníci, bývají prokletí, bývají bídní a často po nich šílí holky. O to opravdu nestojím (nevím proč, ale mám takový divný pocit…), proto už žádnou básničku nenapíšu. I tak jsem si splnil další bod z mého seznamu. Už mi zbývá jen projet se na mrožovi, napsat autobiografické erotické drama a objevit se v novinách (klidně by i stačilo „na místě činu byl spatřen…“, já nejsem moc náročný). Než si splním další body, tak si přečtěte, co jsem napsal. Je to má báseň Má bázeň.
Má bázeň
Jsem román i holou větou,
jsem sladký i dia,
jsem vodnář i němý jak ryba.
Chci Snovou a ne s Novou,
chci všechno slyšet,
chci být tvůj očitý svědek.
Nejsem ucházející, přesto s dírou zející,
nejsem neřád, přesto držím řadu,
nejsem vězeň, jen si hraji na basu.
Nechci blonďatou madam,
nechci, přesto s ní sedávám,
nechci naléhat, jen s jinou uléhat.
Držím své mění v umění.
Hledám vlevo své pravé já.
Mám bázeň, nečtětou mou báseň!
Žádné komentáře:
Okomentovat