21. září 2008

Špitám si

Stále si nemůžu přijít na jméno, proto jsem se rozhodl, že se přejmenuju. Mám s tím trochu problém, jelikož vybrat vhodný nový jméno, je jako hledání kousku sena v kupce jehel. Nejdřív jsem hledal jméno, které by nejlépe vystihovalo mou osobnost. Napadlo mě něco jako Krasomír Odvážný nebo Petr Hájek. Nakonec jsem k výběru jména přistoupil čistě existencionalisticky. Takže odteď jsem Naděje, protože ta prý umírá poslední.

Přišel jsem na to, že návštěva u praktického lékaře je stejná jako jít na rande. Vždy předtím se umyjeme, vezmeme si pěkný spodní prádlo (nikdy nevíme co se může stát) a také jsme vždy nervózní. No a když je všechno dobrý, tak si to za dva roky zopakujme. Tohle není jediné podobenství na které jsem přišel, další se však týká jen mě osobně. Je zvláštní, že návštěvy zubaře bývají velmi podobné návštěvám příbuzných na Vánoce. I když poslední dobou nebývají moc bolestivé (myslím zubaře).

A ještě dvě „lékařské“, které snad nevylekají. Už vím, proč se říká nemocnici špitál. Je to tím, že si tam lidi jen tak špitají. Taky doufám, že ve špitálech mají dostatečně silné doktory. Co kdyby mě potkalo nějaké těžké zranění? Z těžkých zranění mám docela strach, hlavně se bojím toho, že to ti doktoři neunesou. I když není strach jako Strach (jeden byl prý i Lotrando).

Někdy je dobrý, když se stanou věci, kterých se bojíte. Můžete si tak říct, že ten strach nepřišel v niveč (a to vůbec netuším co je niveč). Na všech zlých věcech je vždy alespoň troška (ne Zdeněk) něčeho poučného. Třeba já už zažil úrazy, rozchody, pokousání i pantomimu (trochu škoda, že nikdy ne najednou), a vždy mě to nějak obohatilo, no snad výjimkou pantomimy. Moje „strachy“ se často vyplňují, a tak se ode dneška bojím toho, že se jednou ocitnu v uzavřené místnosti společně se dvěma švédskými letuškami, policejními řetízky a velkým množstvím vanilkové zmrzliny.

1 komentář:

hajkis řekl(a)...

Možná je divný komentovat sám sebe, ale přišel jsem na něco, co by v normálním příspěvku zkazilo mou image slušného chlapce. Proto to píšu do poznámky, kterou si stejně nikdo nepřečte, ale jestli náhodou teď čtete, tak to prosím nikomu neříkejte nebo nečtěte. Hlavně ne členům mé rodiny, kteří zde občas taky zabloudí, a kteří si o mně stále myslí, že jsem ten milý, roztomile potrhlý a stydlivý chlapec, který se červená při slově "baloňák". A teď už konečně k pudlu věci (Proč se říká k pudlu a ne třeba ke krátkosrstému jezevčíku? A říká se vůbec k pudlu?). Já jsem psal, že si bereme před randem i před návštěvou lékaře čistý prádlo, protože nevíme co se stane. Teď už vím, co by se stát mohlo - občas nám hrozí i nějaké to píchání. Stydím se, ale jen sám před sebou... Takže si to nechte jen pro sebe, platí?