Tisící zhouba tiší

Pokud mě mé oči neklamou (moje oči mě klamou často, třeba naposledy mě klamaly tak, že si hrály na mé uši, a ty si zas hrály na můj nos) blíží se velký okamžik tohoto blogu, a to tisící překlik. Tuhle událost považuji za jednu z nejvýznamnějších v mém životě. Přesněji řečeno je v mém žebříčku na 56. místě. Taková významná událost potřebuje oslavit, a tak pro tisící překlik věnuji něco ze své tvorby.

Přece jen jsem napsal ještě jednu básničku (ve skutečnosti mám ještě jednu, ale ta je jen pro osobní potěšení). Teď už opravdu poslední, jelikož mám trochu obavu z toho, že už nejsem takový drsný, jak jsem býval. No, asi jsem zhebnul. Tahle básnička vznikla před spaním, kvůli přecpání.

Před spaní (pozn. název je napsán správně)

Jako pravidelné stromů kymácení
Jako prázdných hrobů chtění
Jako v kleci svobody snění
Spíš ne

Jako plno prázdných stolů
Jako když stoupám dolů
Jako přání šatů molům
Spíš ne

Jako divoké prachu víření
Jako dvou kolejí míjení
Jako slepé kulek míření
Spíš ne

Jako objektivní milenců touhy
Jako pravdy šílenců hodný
Jako jen v bdění rovný
Spím

Druhý „dárek“ je ukázka raného (pozdní už asi mít nebudu) Hajkisartu. Jedná se o alegorické znázorní myšlenky „Všechno je na houby“. Významnou neorealistickou roli zastává labrador, který je na obrázku převlečen za aligátora. Zděšení lidské postavy je znázorněním mého dětského děsu, který pramení ze zjištění, že uchovávání obalů od čokolád, nezaručuje posmrtný život.