Citová

Už jsem přišel na důvod, kvůli kterému jsem psal básničky. V záři se ochladilo a já chyt rýmu, a proto jsem si rýmoval. Rýma je vyléčena a já dorýmoval, jak prosté. Taky už vím, že nejsem bezcitný. Když totiž píšu nějakou seminárku, tak v ní vždy užívám citace. To si to pak pěkně cituju. A ještě jedna rada. Jestli máte hlad běžte do Ikey (Jak se tohle skloňuje? Že by další můj pád?), mají tam totiž plno švédských stolů. No nic, já si jdu citovat…

Pokud se na to cítíte, můžete si přečíst ukázku z rodinného sci-fi dramatu Ctitel marmelády. Jedná se o kritiku tradiční středostavovské morálky a zároveň líčí rodinné problémy na pozadí hlubokých sociálních změn. Následující ukázka je z rozhovoru mezi otcem Borisem (vážený vycpávač klobouků) a jeho nezdárným synem Olegem. Pro větší dramatičnost je na scéně přítomen i eskymák.

Oleg: Otče zamiloval jsem se a chci se oženit.
Boris: S kým můj synu?
Oleg: S Olgou.
Boris: (zlostně) To snad nemyslíš vážně! Vždyť ta neudrží nohy u sebe.
Oleg: (vzrušeně) Ale otče, stále zapomínáš na její kolečkové brusle.
Boris: (odhodlaně) Ten sňatek nikdy nepřipustím.
Oleg: Já si ji vezmu a udělám to, co by udělal každý správný muž. Pomažu ji hlavu marmeládou.
(Boris si zhnuseně odplivne a začne stepovat)
Oleg: Otče, tvá středostavovská mentalita se mi hnusí.

Celý rozhovor slyší i Olga schovaná za eskymákem. Nechce být klínem mezi otcem a synem, proto se rozhodne od Olega odejít. Před odchodem ještě stráví s Olegem poslední noc. V následujících letech se stává úspěšnou závodnicí na kolečkových bruslích. Po pěti letech zazvoní Oleg u jejích dveří s malým chlapcem v náručí.

Oleg: Olgo, chci ti někoho představit. Tohle je Ivan. Tvůj syn.
Olga: (začne plakat) To není možné.
Oleg: (dojatě) Ale je.
Olga: (plačící) Jak jsem mohla být tak hloupá…

Celá hra končí drsným soubojem, svedeným pomocí světelných mečů, mezi Olgou a Borisem, ve kterém se Olga dozví, že Boris je ve skutečnosti jejím ztraceným kadeřníkem.