Podávám namátkou

Dnešní hlupota je (ne)tradičně úplně smyslně nesmyslná a zároveň postrádá pointu. Ne ,že ji nemá, jen ji postrádá. Ale to už snad víte, proto to není třeba psát. Jen teď nevím proč to píšu. Asi se ze mě vážně stává pomatenec. Pokud jste taky zmateni a nechápete, co chci vším tím matením říct (nebo spíš namést), tak si pro uklidnění nahlas řekněte: „Nevím o čem to mluví, ale někdo mu možná rozumí.“ To by mohlo být rozumný ne? Pokud jste si to neřekli, tak prosím dále nečtěte a běžte dělat kliky.

Někdo má smutný oči, někdo má tak smutný oči, že z toho má smutný i uši, který jsou často propíchnutý. Oči by propíchnutý být neměly, naopak propíchnutý může být nos, který většinou bývá velký, křivý, placatý nebo zlomený. Zlomený jsou ale častěji ruce nebo nohy. Zlomený může být i srdce, které se občas ocitá v krku, když máme něco na jazyku. To je pak lepší nepolykat. Mohlo by se nám totiž špatně dýchat, a to je většinou horší, než když nám něco leží v žaludku. Když je vše v pořádku, spadne nám kámen ze srdce. Pokud však padá špatně, skončí v ledvinách, kde se stane ledvinovým kamenem. A to člověku pohne žlučí. Určitě jsem na něco zapomněl, ale mně na počítání všech problémů nestačí prsty na rukou. Zkuste tomu, když tak přijít na kloub…

Už asi vím, proč jsem dnes tak (ne)smyslný. Bude to v mých konverzačních dovednostech, kvůli kterým mě má dost lidí za idiota. Od pravdy nejsou zas moc daleko. Odhaduju to na pět až šest metrů. Tenhle týden jsem totiž zase zářil.

Na hodině debatování (4kreditový předmět) jsem řekl, že odmítám trest smrti kvůli nemožnosti jeho bezpečného provedení. Kamarádky studující historii, která se vrátila z archeologické praxe, jsem se zeptal, jestli je vykopávka. No, a nakonec jsem jednomu kolegovi řekl, že tenis v mém podání je úchvatná podívaná, a je proto škoda, že mi nejde podání… Snad jsem svá „přeřeknutí“ podal dostatečně jasně, a že mě kvůli tomu nepřestanete číst. Nerad bych se stal vykopávkou bezpečně podávanou jen namátkou…