Proč existuje suchý humor a ne už mokrý? A je vrcholem suchého humoru, humor v prášku? To by byla docela legrace, kdyby se dělala sranda ze sáčku. Vzali byste kousek ironie, přidali špetku sarkasmu, nějakou drobnou hříčku a samozřejmě kečup. Pak jen zamíchat a podávat vychlazené. Dále, proč se říká, že někdo zůstane na ocet? Proč by někdo zůstával jen na ocet? To je přece divný. Já raději zůstávám na snídaní, oběd i večeři. Když už jsem u jídla, jak mám říkat jídlu mezi svačinou a obědem? A ještě pár drobků. Proč se říká rovné příležitosti? Proč ne nakloněné? A z kopce to se mnou jde nebo jede? No nic, raději na to šlápnu. Už mám stejně našlápnuto k něčemu dalšímu…
O dramatické výchově jsem už jednou dramaticky psal, to jsem však nevěděl, že to bude ještě dramatičtější. Na závěr předmětu totiž budeme muset sehrát představení pro děti, a to si opravdu nedovedu představit. Má živá „umělecká“ vystoupení se zatím omezila na recitační soutěž na základní škole, ve které jsem získal 3. místo z 5 účastníků (za mnou skončila holčička, která se rozplakala a kluk který zapomněl slova, takže docela úspěch), a na účast v soutěži krásy (tohle nerozšiřujte, zničilo by mi to mou tajemnou intelektuální image) na lyžařském kurzu, kde při taneční části mnou v euforii odhozené tričko, skončilo na hlavě jedné učitelky.
Zjistil jsem taky, že nemám problém s mluvením na veřejnosti, ale se psaním na veřejnosti. Vždy se totiž zakoktám. Třeba když chci napsat Hájek, tak to napíšu jako Hahahahájek, a to se mi pak všichni smějí (ha ha ha přece není k smíchu). Vlastně i v mluvením mám drobný problém. Týká se to ale jenom jednoho slova. Nerad totiž říkám „květák“ v přítomnosti žen.
Když už jsem začal otázkami, tak jimi i skončím. Je lepší mít otázky bez odpovědí, nebo mít odpovědí bez otázek (no jo, zatracená 42)? Nejvíce mě však trápí, proč jednou budou naše životy sečteny? Proč nemůžou být třeba sepsány? Žijeme v podivném světě, jasně je plný krásných holek a dobrého jídla, ale je podivný… skoro jako já.
O dramatické výchově jsem už jednou dramaticky psal, to jsem však nevěděl, že to bude ještě dramatičtější. Na závěr předmětu totiž budeme muset sehrát představení pro děti, a to si opravdu nedovedu představit. Má živá „umělecká“ vystoupení se zatím omezila na recitační soutěž na základní škole, ve které jsem získal 3. místo z 5 účastníků (za mnou skončila holčička, která se rozplakala a kluk který zapomněl slova, takže docela úspěch), a na účast v soutěži krásy (tohle nerozšiřujte, zničilo by mi to mou tajemnou intelektuální image) na lyžařském kurzu, kde při taneční části mnou v euforii odhozené tričko, skončilo na hlavě jedné učitelky.
Zjistil jsem taky, že nemám problém s mluvením na veřejnosti, ale se psaním na veřejnosti. Vždy se totiž zakoktám. Třeba když chci napsat Hájek, tak to napíšu jako Hahahahájek, a to se mi pak všichni smějí (ha ha ha přece není k smíchu). Vlastně i v mluvením mám drobný problém. Týká se to ale jenom jednoho slova. Nerad totiž říkám „květák“ v přítomnosti žen.
Když už jsem začal otázkami, tak jimi i skončím. Je lepší mít otázky bez odpovědí, nebo mít odpovědí bez otázek (no jo, zatracená 42)? Nejvíce mě však trápí, proč jednou budou naše životy sečteny? Proč nemůžou být třeba sepsány? Žijeme v podivném světě, jasně je plný krásných holek a dobrého jídla, ale je podivný… skoro jako já.
1 komentář:
chudák holčička, co se rozplakala. je vidět, že svět neoceňuje emoce, které vkládáme do svým uměleckých děl...
Okomentovat