Výmluvná

Semestr je v plném proudu a já zjistil, že se začínám chovat dost „podivně“. Jím hodně ovoce a zeleniny, hodně sportuju, hodně čtu a studuju, moc se neopíjím a docela dost spím. Když se nad tím zamyslím, tak se mi zdá, že se to od mého obvyklého režimu ani moc neliší. Jen teď pro to mám docela dobrou výmluvu. Dneska to vůbec bude tak trochu výmluvné, a na konci možná i vypsané a dopsané.

Konečně jsem přišel na to, co řeknu smrti, až si pro mě jednou přijde. Řeknu: Tak jo, vyhrála si, nedáme odvetu?“ Stejně nechápu, proč se lidi smrti bojí. Vždyť se smrt dá dělat klidně vleže, a věci, které děláme vleže, bývají většinou dost zábavný. Asi nejvíce se lidé obávají toho, že neexistuje posmrtný život. No tohle opravdu může být deprimující, hlavně pro ty, kteří si právě vyčistili zuby. Já sám nevím, jestli posmrtný život existuje nebo ne, ale pro každý případ mám připravené náhradní spodní prádlo. Jsem tak připraven kdykoliv vyrazit. Stejně si myslím, že já neumřu. Já pomalu vyprchám. Z toho se už asi nevymluvím a nevymluvím se ani z dalších věcí…

Nevím proč, ale mívám strašné problémy s pochopením některých úsloví a frází. Proto v mém podání nedávám klíny do hlavy, ale hlavu do klína, místo svodných ale zadaných, mám zadané ale svobodné, místo klapek na očích, mám klapky na uších, Madrid je pro mě španělská vesnice, neuklízím, jen přesunuji špínu, směji se lidem za zády do očí, mám spíš méně více než více méně, hledám seno v kupce jehel, nezůstávám jen na ocet, ale rovnou na celý oběd, cesty nesolím, ale sladím, místo toho, aby byly mé dny sečteny, jsou nakreslený a sepsány, a i když to jde se mnou od 97 ke 14, nebojím se toho, že mě tyhle věci někdy doběhnou. Ve skutečnosti se bojím, aby mě nedoplavaly. Proto asi nejsem sám sebou. A ani s tebou…