Lechtivá

Začíná mě děsit, jak snadno mě dokážete rozesmát. Nemusím se na vás dívat, vy na mě nemusíte mluvit, a přesto se směju. Většinou totiž stačí, když stojíte za mými zády a lechtáte mě. Přiznávám, jsem strašně lechtivý. Tak lechtivý, že mě lechtá i pouhé koukání na lechtání. I teď, když o lechtání píšu, tak cítím jisté šimrání. Asi i proto bude dnešní hlupota trochu lechtivá. Lechtivá, ale bez užití laciných vtípků a dvojsmyslů. Já totiž nechci být laciný, já chci být drahý…

Líbí se mi Natálka. Nelíbí se mi však nějaká konkrétní držitelka tohohle jména, líbí se mi jen to jméno (Filozofická – existuje vůbec v tomhle pojetí nějaká Natálka?). Asi budu muset přehodnotit můj žebříček nejoblíbenějších holčičích jmen. To jméno se mi opravdu líbí, a proto jsem se rozhodl, že se mé (případné) dítě bude jmenovat Natálka. Pokud to bude kluk, tak má holt smůlu. Natálka je vážně pěkná, i když i ta Ema, Bára, Eliška, Lucie… Já už vážně nevím. Jen vím, že se dítě nebude jmenovat Petr. Nejhezčí jméno přece musí mít ten nejlepší…

Když už jsem netradičně u holek (a filozofie), tak je lepší rozum nebo tělo? Jasně, tělu více sluší trička a bundy, taky jej lépe využijeme při masážích, ale pomocí rozumu nezačneme studovat matematiku či politologii, nezačneme s pantomimou, nebo si nekoupíme lístek na muzikál s Hůlkou. Nejlepší asi je, najít vhodnou (snovou?) kombinací obojího. Pokud měl ale Descartes pravdu, a rozum je od těla oddělen, co je lepší si ponechat?

Někde padla (nebo vyvstala?) otázka „proč to všechno píšu“. Konečně jsem přišel na odpověď. Píšu proto, abych lépe snášel své podivínství. Blog mě nutí být veselý a radostný, anebo to alespoň předstírat. Někdo mě za to kritizuje, někdo jiný zase chválí, ale nakonec na mě stejně všichni zapomenou. Jestli to nechápete, nevadí, svět je beztoho už tak dost absurdní. A taky dost drahý. Takže je drahý, absurdní a někdy šimrá…Svět nebo já?