Mám zakázáno

Stále mám potřebu něco psát, ale v hlavě se mi rojí zoufale mnoho myšlenek. Přišel jsem na to, že rád pokládám otázky, ale už nerad hledám odpovědi. Odpovědi mě nezajímají, jen mě baví hledat souvislosti. A místo toho, abych hledal příčinu, jsem raději rovnou při činu. Co byste ale chtěli od člověka, jehož životním cílem je povlečení se Spidermanem?

Často se vyhýbám konfrontacím a nerad hledám řešení. Proto před nimi utíkám a mlčením šetřím čas. Když se v pravěku potkali dva dinousaři, tak se jednoduše porvali, a pak ten silnější pokračoval dál. Já být dinosaurem, tak se nejspíš krčím někde v křoví. Nejsem hrdina, ale taky nejsem zbabělec, jsem někde mezi, jsem (s)prostě Hájek. A to už leckde stačí k tomu, aby vám k salátu nenaservírovali zálivku.

Utíkám taky proto, že nechci narážet. Poslední dobou jsem stále narážel hlavou do zdi. A až dneska jsem se dozvěděl, že takové zaměstnání neexistuje. Místo opakovaného narážení jsou přeci jen lepší jednorázová ublížení. Takže na všechny ty umělkyně, ekonomky, matematičky, román i tyčky, mám zakázáno myslet, toužit, přát si, (ne)snažit se. Už jsou to jen hezké okamžiky (nebo oka mžiky?), které dávno přešli, i když stále někde zůstávali. Zůstávali jedním z důvodů, proč se otáčet.

Mnoho z nich přešlo, přesto stále měnili mou cestu, tlumili mé pády (nejen při volání(m)), usměrňovali mé zdánlivé nejistoty. Doufám (nebo zoufám?), že podobnou roli či jen roličku si (s)plním v něčí cestě i já. A měj(te) se mnou trpělivost, protože právě chci hrát jednu (s)novou, jelikož bych nerad, aby má stejná rána, byla stejná bodná rána. Chybíš mi, ale nečteš.

Dneska vím, proč píšu tuhle hlupotu. Prostě chci lépe poznat jejího autora. Stačilo by, i kdybys (klidně jediná) pochopila, co píšu. Nic míň, všechno víc. Tak a máš (máte) mě přečteného. Už chybí jen tři tečky a dalších tisíce slov…