Minulá hlupota byl stá, a tak dnešní hlupotu píšu po sté a ne už posté. Doufám, že chápete toto prosté vysvětlení. Pokud to prosté není, tak bohužel nejsem s to, to lépe vysvětlit. Možná bych měl trochu zpomalit, jelikož se mi zdá, že ujíždím o sto šest, což však neznamená, že by tato hlupota byla stošestá. I když je pravda, že i stošestá je psaná po sté, ale samozřejmě ne už posté. Pokud ani tohle vysvětlení pro vás není prosté, tak prosím postupujte jednotlivě po stopách. Snad to pak správně postihnete. Svět je prostě absurdní… a tohle konstatování píšu teprve podruhé, což je po prvé...
Pomalu se blíží Vánoce (rychlostí zhruba jeden den za den) a to pro mě znamená, že se zas budu potýkat s balením dárků. Balení je pro mě jeden z největších aktů utrpení. Horší snad už je jen návštěva semeniště zla (čti studijního oddělení). Já na balení moc nejsem, jelikož při něm bývám dost často nervózní. Vůbec nejhorší je balení na veřejnosti. Třeba balení na přednáškách (to je jako balení napřed?), a ani po nich (to je jako ponáškách?) to není lepší. Z toho všeho opravdu mívám panickou hrůzu. Moc mi nepomáhá ani můj vnitřní hlas, který pořád dokola opakuje: „Péťo, zabal to! „Péťo, zabal to!“
Pamatujete na mou nedokončenou pohádku o princezně, která byla napůl velbloud (podélně) a princi žijícím v drahém skákacím hradě? Konečně jsem ji dokončil. Jednoho dne přistane na hlavě skákajícího prince slavík a zapěje píseň o krásné, bohaté a začarované princezně. Když slavík dozpívá, klofne prince do nosu a odletí. Princ se okouzlen vydává na cestu, na které zažívá mnohá dobrodružství. Například probudí strašlivého draka. Ten však prince prosí o to, aby mohl spát ještě dalších sto let. Když princ poprvé spatří princeznu - velblouda, tak po jejím otci žádá království a půlku princezny. Nakonec je kletba nějakým absurdním způsobem zrušena a princ s princeznou žijí šťastně až do rozvodu.
Dnešní hlupotu chápou jen dva lidi. Jen je podivné, že ani jedním z nich nejsem já. A teď si myslím, že ji nechápou ani ti dva, a to jsou na rozdíl ode mě dva. Já jsem jenom jeden. Jeden, který ne vždy říká pravdu, který občas přehání, občas domýšlí, no a někdy prostě lže. Jak prosté, psát po sté…
Pomalu se blíží Vánoce (rychlostí zhruba jeden den za den) a to pro mě znamená, že se zas budu potýkat s balením dárků. Balení je pro mě jeden z největších aktů utrpení. Horší snad už je jen návštěva semeniště zla (čti studijního oddělení). Já na balení moc nejsem, jelikož při něm bývám dost často nervózní. Vůbec nejhorší je balení na veřejnosti. Třeba balení na přednáškách (to je jako balení napřed?), a ani po nich (to je jako ponáškách?) to není lepší. Z toho všeho opravdu mívám panickou hrůzu. Moc mi nepomáhá ani můj vnitřní hlas, který pořád dokola opakuje: „Péťo, zabal to! „Péťo, zabal to!“
Pamatujete na mou nedokončenou pohádku o princezně, která byla napůl velbloud (podélně) a princi žijícím v drahém skákacím hradě? Konečně jsem ji dokončil. Jednoho dne přistane na hlavě skákajícího prince slavík a zapěje píseň o krásné, bohaté a začarované princezně. Když slavík dozpívá, klofne prince do nosu a odletí. Princ se okouzlen vydává na cestu, na které zažívá mnohá dobrodružství. Například probudí strašlivého draka. Ten však prince prosí o to, aby mohl spát ještě dalších sto let. Když princ poprvé spatří princeznu - velblouda, tak po jejím otci žádá království a půlku princezny. Nakonec je kletba nějakým absurdním způsobem zrušena a princ s princeznou žijí šťastně až do rozvodu.
Dnešní hlupotu chápou jen dva lidi. Jen je podivné, že ani jedním z nich nejsem já. A teď si myslím, že ji nechápou ani ti dva, a to jsou na rozdíl ode mě dva. Já jsem jenom jeden. Jeden, který ne vždy říká pravdu, který občas přehání, občas domýšlí, no a někdy prostě lže. Jak prosté, psát po sté…
Žádné komentáře:
Okomentovat