Sebe(ode)vzdávání

Moje přítomnost mezi dívkami způsobuje paniku, a to nejen mně, ale i dívkám. Naposled v případě mého náhodného vstupu do ženské šatny v tělocvičně… Někdy však stačí i má slova. To pak i bez činu jsem příčinou problémů. Třeba když vám nějaká holka řekne, že spí ráda na břiše, tak byste neměli říkat, že taky rádi spíte na jejím břiše. A už vůbec ji to neříkejte, když ji stojíte na noze. V tramvaji, v Brně, v Evropě, v prostoru i samotě…

Nemůžu si pomoc, ale něco mě stále nutí říkat divnosti, proto mluvím o tom, že tvá postava opisuje množinu parabolických křivek, jež mi pravidelně způsobují srdeční zástavu, nebo o tom, že mi připadáš jako dort se sedmi svíčkami, které nemůžu (nebo nechci?) sfouknout, nebo o tom, že jsi sever pro můj kompas, nebo že mě trápí tvé úsměvy věnované cizím adresátům, nebo jen tradiční hlouposti o symfonickém orchestru. Líbí se mi a ani o tom neví(m), musím teď najít správnou míru sebe(ode)vzdání, abych už nenarážel, nemíjel a tajně nemiloval. Jak nepatrně těžké může být, být patrný a zřejmý? Nechci už být obětí objetí, chci být objetí tvůrce…

Zase ztrácím hlavu a mám takové tušení, že se na to většinou umírá. Jen mě zajímá, kdo je můj kat. Že by zas to moje snění, co ve skutečnosti vlastně ani není? Nebo neví? Co když je všechno tohle psaní (sání?), žití, snění, o(d)mlouvání iluze a nic z toho neexistuje? To pak asi utrácím zbytečně moc peněz za jídlo. A vy do mě zase zbytečně investujete svůj čas, za což jsem vám neskonale vděčný a ne nevděčný…

Zase jsem dopsal svých pár podivných vět. Taky si myslím, že bych měl, přestat poslouchat Kluse. Nebo se alespoň přestat kamarádit se všemi (dvěmi) Mariemi. Ve skutečnosti se s žádnou Marií nekamarádím, jen dvě Marie znám, a u jedné si ani nejsem jistý, jestli Marie je. Jistě vím, že je, nevím jen, jestli Marie. No nic, to vám jen zas hraju na city. Nebo na nervová zakončení? Hm… tohle je teprve dobrý zakončení.