První prosincová

Prosinec je posledním měsícem, ve kterém jsem ještě nic nenapsal. A podle některých důvěryhodných zdrojů (kalendář) je i posledním měsícem v roce. To však budu muset ještě empiricky ověřit. Asi teď (ne)čekáte můj tradiční žebříček oblíbenosti měsíců, ale já se rozhodl, že se proti svým příčkám vzpříčím a prosincovou příčku na žebříčku nezveřejním. Celý žebříček byl totiž dost podivný, a proto pracuji na novém – ještě podivnějším. Jestli vám ale příčka pro prosinec chybí, tak si můžeme něco vymyslet. Co kdyby byl prosinec třeba dvanáctý?

Poslední mé hlupoty se týkaly úzkosti, zoufalství, děsu, strachu a samoty, a proto byly tak veselé. Dnes ale dojde na něco vážného. Víte, že když nějaký novinář v Číně napíše nějakou hloupost či nepravdu, tak se tomu potom říká „Pekingská kachna“? A to už nemluvím a nepíšu o krůtách. Ty totiž taky dovedou být kruté…

Jak je důležité mít (rád) svůj zadek? Já ten svůj kdysi moc (rád) neměl – zasedl jsem si na něj – ale teď už vím, že jsou zadky důležité. Koukají na nás z obálek časopisů, líbí se nám na miminkách (i na některých maminkách), když jsme sami, rádi si ho podrbem, když je nám zima, rádi si ho ohřejem. A kdo z nás si ho v důvěrné chvilce netouží nechat pohladit? Prostě máme rádi svoje zadky. Stejně jako zadek mám rád i svou lebku, a to že skoro nic nechrání, je vedlejší…

Občas se bojím toho, že můj (ne)smysl pro humor může způsobovat lidská utrpění, a že bych měl začít psát trochu intelektuálně, třeba jako někteří kolegové politologové. Jenže jsem zjistil, že neumím tak pěkně politovávat. No, asi se nikdy nestanu intelektuálem. Na to nejsem tak hloupý. A na konec ještě jeden politologický sen. V tom snu chci konzultovat bakalářkou práci, celá katedra politologie se však účastní závodů v pytlích a všichni jsou příliš zaujati radovánkami, než aby se mi mohli věnovat. Snad se tenhle sen nevyplní, jelikož bych pak byl v pytli i já. Hop.