Cestování vlakem je docela zábava, ale taky docela bezpečný druh dopravy. Tak bezpečný, že se vám nemůže stát, že by vás ve vlaku přejelo auto nebo tramvaj. Taky je jen málo pravděpodobné (přesné čísla neznám), že by na vás ve vlaku zaútočil lední medvěd. Útočení je totiž ve vlaku zakázáno, i když úročení povoleno je. Ale jen do 5 %. Vláčky mám rád i z důvodu toho, že mi moje psaní občas připomíná vlakové nádraží. (pozn. sám autor nechápe, co tím vším myslí – 2. pozn. je hloupé o sobě psát ve třetí osobě – 3. pozn. je hloupé psát 3 poznámky)
Po nesmyslném úvodu, budou následovat ještě nesmyslnější smyslnosti. Jel jsem teď ve vlaku se strašně pěknou slečnou. Bohužel náš 2hodinový vztah se týkal jen jejich proseb, abych jí pomohl s krosnou. No a nakonec mi s ní stejně (taky sníte pořád stejně?) musela pomáhat sama. Krosna to byla opravdu veliká a mám takové tušení, že v ní nesla buď trpaslíka, nebo hodně malou Sněhurku. Myslím, že bych měl začít posilovat (nebo přestat číst pohádky), poslední dobou se mi totiž zdá, že dost poslabuju. A je to tak, že lidi, kteří posilují, chodí do posilovny a lidi, kteří poslabují do poslabovny?
Tohle byla cesta do Brna, a jelikož zažívám i cesty z Brna, což je mi stále záhadou, lze očekávat další nesmyslnosti. Jedna smyslná se mi stala nedávno (Docela, i když ne zcela, zajímavé je, že se to stalo přesně před 4 dny. To určitě nemůže být náhoda.). Seděl jsem v kupé s maminkou (ne moji), která četla svým dětem (ne mým) pohádky (nevím koho). Příběhy to byly poutavé, ale ještě poutavější byly malby zvířátek, které ta maminka dětem ukazovala a pak je chválila, když správně dané zvířátko pojmenovaly. Mě nepochválí nikdo – nepoznal jsem žirafu – proto se musím pochválit sám. Tak se teď (ch)válím…
Asi není úplně chytré dělat ze sebe hlupáka. Ale co si počít, když je zároveň hloupé dělat ze sebe chytráka? Proti tomuto paradoxu nemůžu dělat vůbec nic, možná jen zpívat „Hey Jude“. A proto se taky nikdy nestane, že by mě má práce (myslím tohle psaní) předcházela. Ve skutečnosti po mně jen zůstává. A doufám, že zůstanete i vy. Nebo jen ty?
Po nesmyslném úvodu, budou následovat ještě nesmyslnější smyslnosti. Jel jsem teď ve vlaku se strašně pěknou slečnou. Bohužel náš 2hodinový vztah se týkal jen jejich proseb, abych jí pomohl s krosnou. No a nakonec mi s ní stejně (taky sníte pořád stejně?) musela pomáhat sama. Krosna to byla opravdu veliká a mám takové tušení, že v ní nesla buď trpaslíka, nebo hodně malou Sněhurku. Myslím, že bych měl začít posilovat (nebo přestat číst pohádky), poslední dobou se mi totiž zdá, že dost poslabuju. A je to tak, že lidi, kteří posilují, chodí do posilovny a lidi, kteří poslabují do poslabovny?
Tohle byla cesta do Brna, a jelikož zažívám i cesty z Brna, což je mi stále záhadou, lze očekávat další nesmyslnosti. Jedna smyslná se mi stala nedávno (Docela, i když ne zcela, zajímavé je, že se to stalo přesně před 4 dny. To určitě nemůže být náhoda.). Seděl jsem v kupé s maminkou (ne moji), která četla svým dětem (ne mým) pohádky (nevím koho). Příběhy to byly poutavé, ale ještě poutavější byly malby zvířátek, které ta maminka dětem ukazovala a pak je chválila, když správně dané zvířátko pojmenovaly. Mě nepochválí nikdo – nepoznal jsem žirafu – proto se musím pochválit sám. Tak se teď (ch)válím…
Asi není úplně chytré dělat ze sebe hlupáka. Ale co si počít, když je zároveň hloupé dělat ze sebe chytráka? Proti tomuto paradoxu nemůžu dělat vůbec nic, možná jen zpívat „Hey Jude“. A proto se taky nikdy nestane, že by mě má práce (myslím tohle psaní) předcházela. Ve skutečnosti po mně jen zůstává. A doufám, že zůstanete i vy. Nebo jen ty?
Žádné komentáře:
Okomentovat