Tak zase letos neuvidím zlaté prasátko. Ani mě to moc nemrzí, jelikož bych raději viděl doktora Šeda s falešným knírkem, jak v šaškovském kloboučku plete svetr. Možná by mně i stačilo, kdybych zahlídl některé půvabné osoby (ne doktora Šeda) v bikinách. Důvodem, proč jsou mi letos tyto „požitky“ odepřeny, je to, že jsem si dal ráno müsli (stále na mě myslí). Tím jsem také přesvědčil babičku, aby mi pak dala něco k snědku (čti cukroví). Takže tu teď nad počítačem ukusuju hlavy perníkovým kapříkůma (přitom poslouchám Antidepresivní rybičku), popíjím mléko (samozřejmě z krabice), koukám na svítící stromeček a přemítám, co asi ukrývají krabičky ledabyle poházené kolem něj.
Pomalu ztrácím naději, že bych letos k Vánocům konečně dostal švédskou letušku napasovanou v těsné uniformě, jako dva kopečky vanilkové zmrzliny. Jsem však už dospělý, a proto se dokážu se zklamáním vyrovnat. Nejspíš se vzdálím do svého pokoje a záchvat vzteku si tiše odbudu v soukromí. Stejně se nic nedokáže vyrovnat mým dětským zklamáním, kdy jsem pod stromečkem očekával velkou pirátskou loď z lega, a místo toho pak dostal kosmickou loď s dvěma panáčky. Na druhé straně se zatím nic nedokázalo vyrovnat slastným pocitům, když jsem jednou k vánocům dostal celý pirátský ostrov. Vlastně dokázalo, jen v 11 bych to asi ještě nedokázal…
Kromě užívání a požívání musím o Vánocích přemýšlet i o lidech, kteří nemají takové štěstí jako já. O lidech, kteří žijí na ulici, o lidech, kteří hladoví, o lidech, kteří nosí modré pruhované ponožky k hnědému saku. Také jsem v televizi viděl, jak dva maskovaní muži přepadli nějakou stařenku. V jakém to žijeme světě? Vždyť ještě před deseti lety by na to stačil jen jeden. Je mi ze všeho strašně smutně, a proto na znamení mého soucitu se všemi nešťastnými lidmi na světě, už nedojím druhou misku vanilkových rohlíčků.
Vanilkové rohlíčky si nedám, to však neznamená, že bych si nedal nášup perníkových kapříků. Taky je potřeba ještě jednou zatřepat všemi dárky, a zjistit, jestli se z některého neozývá švédština. Kvůli tomu se s vámi pro dnešek loučím, a přeju vám, abyste dostali všechno, co si přejete. Jen doufám, že si nikdo z vás nepřeje vidět můj umělecký výstup, ve kterém pomoci pantomimy znázorňuju Ludolfovo číslo… Tak mě ještě napadlo, že postit se je vážně hloupost. A největší hloupostí je, postit se nalačno…
Pomalu ztrácím naději, že bych letos k Vánocům konečně dostal švédskou letušku napasovanou v těsné uniformě, jako dva kopečky vanilkové zmrzliny. Jsem však už dospělý, a proto se dokážu se zklamáním vyrovnat. Nejspíš se vzdálím do svého pokoje a záchvat vzteku si tiše odbudu v soukromí. Stejně se nic nedokáže vyrovnat mým dětským zklamáním, kdy jsem pod stromečkem očekával velkou pirátskou loď z lega, a místo toho pak dostal kosmickou loď s dvěma panáčky. Na druhé straně se zatím nic nedokázalo vyrovnat slastným pocitům, když jsem jednou k vánocům dostal celý pirátský ostrov. Vlastně dokázalo, jen v 11 bych to asi ještě nedokázal…
Kromě užívání a požívání musím o Vánocích přemýšlet i o lidech, kteří nemají takové štěstí jako já. O lidech, kteří žijí na ulici, o lidech, kteří hladoví, o lidech, kteří nosí modré pruhované ponožky k hnědému saku. Také jsem v televizi viděl, jak dva maskovaní muži přepadli nějakou stařenku. V jakém to žijeme světě? Vždyť ještě před deseti lety by na to stačil jen jeden. Je mi ze všeho strašně smutně, a proto na znamení mého soucitu se všemi nešťastnými lidmi na světě, už nedojím druhou misku vanilkových rohlíčků.
Vanilkové rohlíčky si nedám, to však neznamená, že bych si nedal nášup perníkových kapříků. Taky je potřeba ještě jednou zatřepat všemi dárky, a zjistit, jestli se z některého neozývá švédština. Kvůli tomu se s vámi pro dnešek loučím, a přeju vám, abyste dostali všechno, co si přejete. Jen doufám, že si nikdo z vás nepřeje vidět můj umělecký výstup, ve kterém pomoci pantomimy znázorňuju Ludolfovo číslo… Tak mě ještě napadlo, že postit se je vážně hloupost. A největší hloupostí je, postit se nalačno…
Žádné komentáře:
Okomentovat