Takže letušku jsem zase nedostal. Jediná věc, která by se svou smyslností alespoň trochu vyrovnala švédské letušce, byly trenýrky s obrázkem Snoopyho. I přesto jsem spokojený, jelikož vím, že mě doma mají pořád rádi. Stále jsem totiž k vánocům nedostal zavařeninovou soupravu nebo Hegelovu Fenomenologii ducha. Přesto mi něco schází. Rád bych si užíval něhu sněhu, když už ne tu tvoji. Prostě jsem dospělý a nehodlám se s tím smířit. Proto asi pořád slepě mířím...
Začíná mi být trochu líto jehovistů, kteří postávají každý den v mrazu před havířovskou poštou. Víte, všichni jehovisté očekávají konec světa, a to pak přece musí být strašně zklamání, když se po novém roce opět vydávají do toho mrazu. Jedinou útěchou tak pro ně může být jen to, že jednou umřou. Tak mě teď napadá, že pokud bychom byli nesmrtelní, kolik bychom asi utratili peněz za lentilky?
Jelikož skončili Vánoce, napadl mě námět na povídku, který nemá s vánocemi nic společného. Otto trpí depresemi, které mu způsobuje jeho jméno. To se čte stejně zepředu i zezadu a Otto tuto skutečnost považuje za nemravnou. Problémy má i se svou matkou. Jednou mu a bratrovi Kaiserovi koupila lentilky. Otto si spočítal, že v bratrově balíčku bylo o dvě lentilky více a z toho si vyvodil, že jím matka pohrdá. Proto s ní přestává mluvit. Po smrti matky se vzájemné vztahy ještě zhorší. S matkou nemluví už skoro vůbec. Bratři vyrostou, a zatímco z Kaisera se stane úspěšný psychoanalytik lvů, z Otta se stane neúspěšný šachista. Otto až na sklonku života zjistí, že se šachy nehrají podle mezinárodních pravidel boxu. Otto až do smrti bratra nenávidí, ale toleruje ho, jelikož mu bratr nosí koblihy.
Vše se mi zase jeví tak nějak nezřetelně, možná je to tím, že se snažím pochopit stranický systém Belgie, možná tím, že nedokážu popsat svůj milostný život bez hihňání a možná je to tím, že jsem vymyslel nový způsob čištění zubů. Kartáček držím v klidu, a hybu hlavou ze strany na stranu. Už jsem asi vážně ovlivněn povánočním klidem, a proto se zase obracím k lidem…
Začíná mi být trochu líto jehovistů, kteří postávají každý den v mrazu před havířovskou poštou. Víte, všichni jehovisté očekávají konec světa, a to pak přece musí být strašně zklamání, když se po novém roce opět vydávají do toho mrazu. Jedinou útěchou tak pro ně může být jen to, že jednou umřou. Tak mě teď napadá, že pokud bychom byli nesmrtelní, kolik bychom asi utratili peněz za lentilky?
Jelikož skončili Vánoce, napadl mě námět na povídku, který nemá s vánocemi nic společného. Otto trpí depresemi, které mu způsobuje jeho jméno. To se čte stejně zepředu i zezadu a Otto tuto skutečnost považuje za nemravnou. Problémy má i se svou matkou. Jednou mu a bratrovi Kaiserovi koupila lentilky. Otto si spočítal, že v bratrově balíčku bylo o dvě lentilky více a z toho si vyvodil, že jím matka pohrdá. Proto s ní přestává mluvit. Po smrti matky se vzájemné vztahy ještě zhorší. S matkou nemluví už skoro vůbec. Bratři vyrostou, a zatímco z Kaisera se stane úspěšný psychoanalytik lvů, z Otta se stane neúspěšný šachista. Otto až na sklonku života zjistí, že se šachy nehrají podle mezinárodních pravidel boxu. Otto až do smrti bratra nenávidí, ale toleruje ho, jelikož mu bratr nosí koblihy.
Vše se mi zase jeví tak nějak nezřetelně, možná je to tím, že se snažím pochopit stranický systém Belgie, možná tím, že nedokážu popsat svůj milostný život bez hihňání a možná je to tím, že jsem vymyslel nový způsob čištění zubů. Kartáček držím v klidu, a hybu hlavou ze strany na stranu. Už jsem asi vážně ovlivněn povánočním klidem, a proto se zase obracím k lidem…
Žádné komentáře:
Okomentovat