Tak se mi zdá, že poslední dobou píšu jen samé slovíčkově předimenzované hlupoty. Nejspíš to bude tím, že mě začíná lehce (ale s těžkým srdcem) opouštět inteligence. Inteligence je poměrně příjemná, jelikož pokud ji oplýváte (já s ní spíše plýtvám), nehrozí vám, že byste se v životě ztratili. Na co je ale inteligence mně, když jsem schopný, ztratit se ve vlastním bytě? Proto nadobro opouštím svůj byt, kde jsem nebyl nikdy bit, a zbytek života strávím v komoře na smetáky (bude se mnou zameteno). Samozřejmě s dostatečným množstvím čokolády, kterou snad strávím taky. Ve vlastní komoře se pak můžu klidně stát komorníkem svého komorního života.
Stala se mi zajímavá věc. Když jsem šel včera do školy, tak se na mě usmívalo překvapivě hodně holek (většinou se na mě neusmívají, vlastně se na mě ani moc nedívají, ach zas ta bolest), a překvapivě nejen holek. Najednou mi na světě bylo nějak líp. A taky jsem si říkal, že už bylo vlastně na čase, což je zvláštní, jelikož jsem nevěděl kolik je přesně hodin. Až ve škole jsem zjistil, že na mě nekoukají kvůli mé kráse, sympatičnosti či charismatu (ať už to znamená cokoliv), ale kvůli tomu, že jsem měl tvář zamazanou zubní pastou… Ale za tu pozornost to stálo. Stejně by mě zajímalo, proč se lidi často tváří tak naštvaně a znuděně. To přece musí dát dost práce ne?
Konečně jsem přišel na to, kdy se zvrhlo moje bytí. Kdy se z milého, mladého, krásného, sympatického a talentovaného Péti stal milí, trochu starší, krásný, sympatický a talentovaný Péťa. Bylo to někdy v 5. třídě, kdy po nás paní učitelka ve výtvarce chtěla, abychom namalovali vlastní pokoj. No a já se ji tehdy zeptal, jestli bych ho nemohl raději vytapetovat. Od té doby jsem už nastálo spoután vlastní nespoutaností.
Zítra je 13.12. a kromě toho, že součet těchto čísel je 25, podle čehož někteří lidé usuzuji, že Ježíšek neexistuje, slaví svátek Lucie, což je pro mě docela zásadní jméno, jelikož jeho držitelky mě „pronásledují“ takřka od narození. Pokaždé, když tohle (tvé?) jméno vysloví někdo v mém doslechu, projede mnou zvláštní, avšak ne nepříjemná, zvukomalebná rána, která rozechvěje a chvílí zní i definitivně bez ní. Takže, jestli zítra nějakou Lucii potkáte, tak ji můžete říct: „Lucie, ty máš zas den.“ Já si budu dále užívat ty své. Ne Lucie, dny. Ty si totiž taky zaslouží(š) pozornosti.
Stala se mi zajímavá věc. Když jsem šel včera do školy, tak se na mě usmívalo překvapivě hodně holek (většinou se na mě neusmívají, vlastně se na mě ani moc nedívají, ach zas ta bolest), a překvapivě nejen holek. Najednou mi na světě bylo nějak líp. A taky jsem si říkal, že už bylo vlastně na čase, což je zvláštní, jelikož jsem nevěděl kolik je přesně hodin. Až ve škole jsem zjistil, že na mě nekoukají kvůli mé kráse, sympatičnosti či charismatu (ať už to znamená cokoliv), ale kvůli tomu, že jsem měl tvář zamazanou zubní pastou… Ale za tu pozornost to stálo. Stejně by mě zajímalo, proč se lidi často tváří tak naštvaně a znuděně. To přece musí dát dost práce ne?
Konečně jsem přišel na to, kdy se zvrhlo moje bytí. Kdy se z milého, mladého, krásného, sympatického a talentovaného Péti stal milí, trochu starší, krásný, sympatický a talentovaný Péťa. Bylo to někdy v 5. třídě, kdy po nás paní učitelka ve výtvarce chtěla, abychom namalovali vlastní pokoj. No a já se ji tehdy zeptal, jestli bych ho nemohl raději vytapetovat. Od té doby jsem už nastálo spoután vlastní nespoutaností.
Zítra je 13.12. a kromě toho, že součet těchto čísel je 25, podle čehož někteří lidé usuzuji, že Ježíšek neexistuje, slaví svátek Lucie, což je pro mě docela zásadní jméno, jelikož jeho držitelky mě „pronásledují“ takřka od narození. Pokaždé, když tohle (tvé?) jméno vysloví někdo v mém doslechu, projede mnou zvláštní, avšak ne nepříjemná, zvukomalebná rána, která rozechvěje a chvílí zní i definitivně bez ní. Takže, jestli zítra nějakou Lucii potkáte, tak ji můžete říct: „Lucie, ty máš zas den.“ Já si budu dále užívat ty své. Ne Lucie, dny. Ty si totiž taky zaslouží(š) pozornosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat