Sebenalézání

Začínám si být jistý ve své nejistotě. Nořím se už ve třetím šálku a vnímám všechen spěch kolem sebe i v sobě, který mě dokáže šálit víc, než vzpomínky na tichá usrkávání z šálku půvabné slečny zahalené šálkem. Vánoce letos budou určitě veselé, jen mě se zatím stále nedostává správných vesel. Měl bych se teď učit, ale myšlenky stékají v podivné sebenalézání. A přesto, že na mě jde při psaní spaní, v myšlenkách bloudím s jinou paní. S paní se kterou se neustále proradovávám k smutkům.

Po lehce přeslovičkovaném úvodu zpět k tradičním hlupotám (jen na chvíli). Stále nejsem ve smíru s klidem vesmíru. Možná, že nikdy nenajdu odpovědi na své otázky, možná, že se vesmír opravdu nedá vysvětlit a možná, že je chyba jen ve mně. Stejně mě trápí, že nikdy nepoznám jiné hvězdy, planety, či restauraci, která by nabízela vepřové kuře. A ani možně nemožné cestování rychlostí světla není pro mě. Při vší mé pomalosti, by mi v té rychlosti nejspíše stále padala čepice z hlavy…

Celý život se srovnávám s kritikou, leč v posledních dnech, týdnech, měsících jsem stále jen chválen, známými i neznámými, doma i ve škole, venku i uvnitř, a s tím se srovnávat neumím. Možná mám vše, co jsem chtěl (snad kromě tebe), ale uvnitř mě započíná zvláštní pocit dvojení. To, že ve skutečnosti neumím nic, jakoby naráží na slova vaší chvály, a proto teď procházím marnou cestou k sobě samému a bojím se, že čím víc je ode mě očekáváno, tím většího se vám bude dostávat (z)klamání. I když jsem potěšen, že můžu být něčím potěšením…

Začínám se vzdalovat všem blízkým a přímo v tvé blízkosti už trpím jen (úz)kostí ohlodanou až do morku kosti. Všechno se mnou mává a z toho taky plyne tato tmavá hlupota, tato upřímná neupřímnost, tato tykání bez dotyku, která lépe zní v hlavě, než v (s)prostotě slov naškrábaných klávesnicí. U čtvrtého šálku je třeba zastřít, ztlumit, rozloučit se a skočit do jiných, nic neručících náručí. Chybíš mi, ale nečteš. Naposled…