Nezdá se vám někdy, že ten čas trochu rychle ubíhá? Já bych si třeba aspoň na chvíli přál, aby na mě čas zapomněl. Takhle mám totiž pocit, že všechno kolem mě neskutečně ubíhá. Ještě živě si pamatuji, jak jsem psal, že nový semestr živ je. No a teď už je pomalu mrtvý, což mě trápí, jelikož jedině škola mi zavádí jistý řád do mého nejistého a neřádného života. Je podivné, že chci, aby na mě čas zapomněl, když bych přitom rád, aby můj čas konečně přišel. Jenže zase nechci, aby můj čas nadešel. Zvláštní. Nakonec s časem stejně splynu. Nebo spolu splynem? A možná i s plynem…
Tím, že končí semestr, končí mé zažité a ve mně zašité zvyky. Takže je konec pondělním marketingovým tahům. Končí úterní debatování, končí bolesti tichých míjení, končí i radosti se sklepních komunikativně dovedných pohledů s pohlednou, která je tak trochu i hvězdná. Končí středeční koláče z pekárny na České a večerní rozjímání nad tím, jak člověk s nápisem „Visací zámek“ na tričku dokáže poutavě přednášet o poutech politické filozofie. Končí čtvrteční svačinová poezie v osamění zadního schodiště pátého patra, kde jedině se na lidi můžu dívat z patra, končí i večerní (b)loudění v prázdné knihovně a koukání na krásnou zrzavou i neznámou. Pomalu, abych si začínal odvykat, abych si zase za dva měsíce mohl (s)nově zvykat…
Pokud v něčem opravdu vynikáte, tak je potom těžké tomu unikat. Jen já jsem zvláštní případ, jelikož v ničem moc nevynikám, a přesto se často cítím jako viník. Možná jen někdy se mi podaří někoho rozesmát, ale to se často podaří i dortu ve tváři. Uklidňuji se tak tím, že vím, že když je někdo v něčem dobrý, není více člověkem, jen vyniká a je tak nějak jiný. A když jsme jiní, tak můžeme psát o tom, že bychom chtěli, aby se pouliční prodejci tarifů povinně oblékali jako slepice, můžeme si zkoušet rukavice na uších, můžeme i předstírat, že můžeme… talent utápět v lentilkách.
Raději už pro dnešek (i pro vás) skončím, jelikož je toho ve mně tolik, že slova přeskakují a ve výsledku nedávají moc smysl. Možná je tenhle výsledek jen následek o(d)mlouvání, možná za to můžou pohledy pohledné, které se zabydlují v mé mysli, a možná za to může müsli, které jediné na mě myslí…
Tím, že končí semestr, končí mé zažité a ve mně zašité zvyky. Takže je konec pondělním marketingovým tahům. Končí úterní debatování, končí bolesti tichých míjení, končí i radosti se sklepních komunikativně dovedných pohledů s pohlednou, která je tak trochu i hvězdná. Končí středeční koláče z pekárny na České a večerní rozjímání nad tím, jak člověk s nápisem „Visací zámek“ na tričku dokáže poutavě přednášet o poutech politické filozofie. Končí čtvrteční svačinová poezie v osamění zadního schodiště pátého patra, kde jedině se na lidi můžu dívat z patra, končí i večerní (b)loudění v prázdné knihovně a koukání na krásnou zrzavou i neznámou. Pomalu, abych si začínal odvykat, abych si zase za dva měsíce mohl (s)nově zvykat…
Pokud v něčem opravdu vynikáte, tak je potom těžké tomu unikat. Jen já jsem zvláštní případ, jelikož v ničem moc nevynikám, a přesto se často cítím jako viník. Možná jen někdy se mi podaří někoho rozesmát, ale to se často podaří i dortu ve tváři. Uklidňuji se tak tím, že vím, že když je někdo v něčem dobrý, není více člověkem, jen vyniká a je tak nějak jiný. A když jsme jiní, tak můžeme psát o tom, že bychom chtěli, aby se pouliční prodejci tarifů povinně oblékali jako slepice, můžeme si zkoušet rukavice na uších, můžeme i předstírat, že můžeme… talent utápět v lentilkách.
Raději už pro dnešek (i pro vás) skončím, jelikož je toho ve mně tolik, že slova přeskakují a ve výsledku nedávají moc smysl. Možná je tenhle výsledek jen následek o(d)mlouvání, možná za to můžou pohledy pohledné, které se zabydlují v mé mysli, a možná za to může müsli, které jediné na mě myslí…
Žádné komentáře:
Okomentovat