Podob mění

Nejsem pudink. Nejsem židle. Holky nejsou jako tužka. Prvním státem, který uznal nezávislost Litvy, byl Island v roce 1991. Kant prý byl nesouměrný a Montesquieu často stonal. Tohle je výsledek mého celotýdenního učení a já tak začínám mít pocit, že je něco špatně. No a taky jsem porušil své novoroční předsevzetí o mluvení hloupostí. Kvůli tomu vám ale zase můžu dát jednu radu. Pokud chcete polichotit nějaké dívce, nezkoušejte to tak, že její uši přirovnáte k uším 30 let mrtvého existencionalistického filozofa.

Rád se učím v knihovně, protože když mi to nejde, můžu aspoň koukat po holkách. A to mi docela jde (když ujdou, či stojí za to). Nedávno jsem však koukal i na jednoho kluka. Ne, že bych změnil svou (dez)orientaci, ale ten kluk vypadal jako Bodie z Profesionálů. Bodieho jsem v dětství považoval, společně s Lukem Skywalkerem a Syslem z medvídka Pú, za největšího drsňáka. Když už jsem nakousnul (nikoho jsem však ještě nekousl) okukování lidí v knihovně, tak to teď i dojím. Viděl jsem totiž i holku, která vypadala jako nedávno zmíněná paní Čvachtová. A jelikož zbyly i nějaké drobečky… taky jsem viděl holku, která v obličeji vypadala jako chobotnice. Jen netrpěla kašlem. Nevím teda, jestli mohou chobotnice trpět kašlem, ale nenapadlo mě nic pěknějšího, co bych mohl o té holce napsat… No, raději ukázku Hajkisartu.

Tato ukázka je z mého velmi raného (chřipkového) období. Přesto, že jediný člověk, který doposud tuto malbu viděl, je moje babička, domnívám se, že dopad malby je mezinárodní. Tato známka je známkou mého okouzlení tučňáky, samozřejmě, že jako všechny mé malby nese i skryté poselství. Bohužel jsem to poselství skryl tak dokonale, že jej teď nemohu najít. Jen mě tak napadá, že asi nikdy nenajdu dívku, která by byla k obrazu mému. Nebo viděli jste někdy dívku, která by vypadala jako dva tučňáci, kteří hrají fotbal? No nic, raději pro dnešek konec všem připodobněním, uměním, měním, chobotnicím i tučňákům.