Poslední dny jsou až příliš školní a já jsem tak neustále vězněn jednou ze svých tváří. Tohle psaní je v téhle chvíli jediným možným prostředkem (avšak dosti krajním) k úniku před všemi mými (ne)znalostmi a starostmi (ještě, že mě nepronásleduje žádný primátor). Budu tak muset odložit přílet sovy a pokračovat jen dalšími podivnými slovy. A to přesto, že je zima tuhá a moje řeč(iště) má tendenci zamrzat. Ještě, že jsem si na zimu udělal dostatečně tlusté slovní zásoby… (Ten sob vleze vážně všude, to asi nebude žádná padavka. Naopak je to vlastně boss – a to doslova. Či soba?)
Neustále musím řešit školu. Sebe v ní. Jí ve mně. Nestíhám proto vnímat všechna krásna (a ty tak stále krásná), která si poletují kolem. Ale vlastně mám to, co jsem chtěl (snad kromě…), tak nač si stěžovat. Jednoho jsem si však všiml, a to toho (i jí), že je pravděpodobné stávání se věcí nepravděpodobných. Je docela pravděpodobné, že lidé jednou pustí svou svobodu na svobodu, ale už méně, že toho budu svědkem. A přesto se to stane. Poprvé tak budu bytostným svědectvím toho, když se z dvou stane jeden. Snad má panika panice nezpůsobí nic horšího než toto kýčovité sdělení, že dva svolní nebudou už v dubnu volní… Zde tak skrytě blahopřeji a děkuji za důvěru.
Ještě jednou ke škole. Když jsem se dneska učil, či spíš pozoroval houslový klíč na krku půvabné slečny sedící naproti (či spíš, že jsem ji koukal do výstřihu), napadlo mě, že by bylo legrační, kdyby studenti byli tak velcí, jako kolik mají znalostí. To by každý před zkouškou strašně vyrostl. Nebo se naopak zmenšil. Třeba by vyučující zadal nějaký test a všichni studenti by se strašně zmenšili a ten vyučující by pak lezl po kolenou a říkal: „Studenti, kdepak jste?“ A kdybyste naopak chtěli vyjádřit pochvalu svému znalostítvůrci, řekli byste mou oblíbenou miminkovskou: „Já z vás rostu.“
Na Silvestra mě napadl (celý se na mě vrhnul) námět na povídku. Manželský pár se vrací z silvestrovských oslav. V květnu. Manželka najednou chytne svého manžela za nos a začne s ním kroutit proti směru hodinových ručiček… Je to zatím jen holý námět (čti nesmysl), ale usilovně už pracuji na intelektuální pointě. Nechci totiž, aby to skončilo bez ničeho. Proto tam musím dát zase Nietzscheho. Tak pro dnešek dopsal, poslední dobou trochu přebásněný, už rozmrzlý, stálé ne rozmrzelý a snad i vámi ještě neomrzený hlupotvůrce…
Neustále musím řešit školu. Sebe v ní. Jí ve mně. Nestíhám proto vnímat všechna krásna (a ty tak stále krásná), která si poletují kolem. Ale vlastně mám to, co jsem chtěl (snad kromě…), tak nač si stěžovat. Jednoho jsem si však všiml, a to toho (i jí), že je pravděpodobné stávání se věcí nepravděpodobných. Je docela pravděpodobné, že lidé jednou pustí svou svobodu na svobodu, ale už méně, že toho budu svědkem. A přesto se to stane. Poprvé tak budu bytostným svědectvím toho, když se z dvou stane jeden. Snad má panika panice nezpůsobí nic horšího než toto kýčovité sdělení, že dva svolní nebudou už v dubnu volní… Zde tak skrytě blahopřeji a děkuji za důvěru.
Ještě jednou ke škole. Když jsem se dneska učil, či spíš pozoroval houslový klíč na krku půvabné slečny sedící naproti (či spíš, že jsem ji koukal do výstřihu), napadlo mě, že by bylo legrační, kdyby studenti byli tak velcí, jako kolik mají znalostí. To by každý před zkouškou strašně vyrostl. Nebo se naopak zmenšil. Třeba by vyučující zadal nějaký test a všichni studenti by se strašně zmenšili a ten vyučující by pak lezl po kolenou a říkal: „Studenti, kdepak jste?“ A kdybyste naopak chtěli vyjádřit pochvalu svému znalostítvůrci, řekli byste mou oblíbenou miminkovskou: „Já z vás rostu.“
Na Silvestra mě napadl (celý se na mě vrhnul) námět na povídku. Manželský pár se vrací z silvestrovských oslav. V květnu. Manželka najednou chytne svého manžela za nos a začne s ním kroutit proti směru hodinových ručiček… Je to zatím jen holý námět (čti nesmysl), ale usilovně už pracuji na intelektuální pointě. Nechci totiž, aby to skončilo bez ničeho. Proto tam musím dát zase Nietzscheho. Tak pro dnešek dopsal, poslední dobou trochu přebásněný, už rozmrzlý, stálé ne rozmrzelý a snad i vámi ještě neomrzený hlupotvůrce…
Žádné komentáře:
Okomentovat