Ve zvláštním stavu polosnění jsem dnes cestou do Brna pozorně naslouchal paní, jež se vracela z sláv narození svých vnoučat dvojčat, a která se už nemohla dočkat svého pejska Pajdy (pajdajícího buď na levou zadní, či pravou přední), který se tou dobou nacházel u hodné (prý taktéž pajdající) paní sousedky Věrky. Ač v podivném bdícím-spícím rozpoložení, jsem se stal, společně s dalšími v kupé po kupě sedícími jedoucími, pozorným naslouchajícím milé paní s holí. A troufám si napsat, že jakmile jsme dosáhli svého brněnského konce, tak všem bylo z konce proudů slov nemile. A taky si ještě troufám napsat nějakou tu hlupotu…
Nejprve si ale budu muset sundat z ruky maňáska psa. Právě jsem totiž zjistil, že psát hlupotu s maňáskem psa na ruce je stejně obtížné, jako psát ji s nasazenými palčáky. Dokonce i s maňáskem opice je to stejné. Zvláštní. Jelikož zítra začíná nový semestr, rozhodl jsem se, že jeho příchod stylově oslavím stylovým sáňkováním. Tato akce se však trochu zvrtla. Kromě uvědomění si, že na boby jsem velký, jsem se také, usazen už na sáňkách ne samochodkách, několikrát vybulil, za což se mi dostalo opovrhavých pohledů spolusáňkujících. Zároveň však musím dodat, že přesto, že jsem se vybulil, jsem nebulil. Spíš jsem přemýšlel o jednom námětu na povídku…
Na konci 18. století mladý matematik Alexej objeví novou metodu řešení rovnic. Doposud neřešitelné rovnice řeší výhružkami a vydíráním. Významné osobnosti doby si u Alexeje podávají dveře, ostatní ho pak bázlivě pozorují přes ulici. Vše se změní, když mu jeho milá neodpoví na nabídku k sňatku. Ve skutečnosti k němu nedorazí dopis, ve kterém jeho milá nabídku přijímá (milá udělá drobnou chybu a na dopis zapomene napsat jeho jméno a adresu). Alexej propadá šílenství a myslí si, že si o něm za zády špitají muži s podbradky. Taky nemůže spát, jelikož se bojí, že mu někdo ve spánku natře hlavu máslem. Alexej nakonec spáchá sebevraždu - nacpe si dva velké pomeranče do úst. Filozofickou záhadou se stane jeho dopis na rozloučenou, ve kterém stojí: „Sardinky? Všechny jsou mé děti.“
Tak to je pro dnešek zase vše, jelikož moje stále bdící-spící já, se za chvíli přikloní k tomu spícímu. Ještě nakonec však musím napsat, že jsem byl opravdu po celý víkend v zajetí pochutin všech chutí. Hořké nevyjímaje. Bylo mi fajn, a proto jsem babičce slíbil, že pokud se stanu miliardářem, koupím ji koalí farmu. I když ona by teda raději horu čokolády… No jo, jsem prostě dobrák…
Nejprve si ale budu muset sundat z ruky maňáska psa. Právě jsem totiž zjistil, že psát hlupotu s maňáskem psa na ruce je stejně obtížné, jako psát ji s nasazenými palčáky. Dokonce i s maňáskem opice je to stejné. Zvláštní. Jelikož zítra začíná nový semestr, rozhodl jsem se, že jeho příchod stylově oslavím stylovým sáňkováním. Tato akce se však trochu zvrtla. Kromě uvědomění si, že na boby jsem velký, jsem se také, usazen už na sáňkách ne samochodkách, několikrát vybulil, za což se mi dostalo opovrhavých pohledů spolusáňkujících. Zároveň však musím dodat, že přesto, že jsem se vybulil, jsem nebulil. Spíš jsem přemýšlel o jednom námětu na povídku…
Na konci 18. století mladý matematik Alexej objeví novou metodu řešení rovnic. Doposud neřešitelné rovnice řeší výhružkami a vydíráním. Významné osobnosti doby si u Alexeje podávají dveře, ostatní ho pak bázlivě pozorují přes ulici. Vše se změní, když mu jeho milá neodpoví na nabídku k sňatku. Ve skutečnosti k němu nedorazí dopis, ve kterém jeho milá nabídku přijímá (milá udělá drobnou chybu a na dopis zapomene napsat jeho jméno a adresu). Alexej propadá šílenství a myslí si, že si o něm za zády špitají muži s podbradky. Taky nemůže spát, jelikož se bojí, že mu někdo ve spánku natře hlavu máslem. Alexej nakonec spáchá sebevraždu - nacpe si dva velké pomeranče do úst. Filozofickou záhadou se stane jeho dopis na rozloučenou, ve kterém stojí: „Sardinky? Všechny jsou mé děti.“
Tak to je pro dnešek zase vše, jelikož moje stále bdící-spící já, se za chvíli přikloní k tomu spícímu. Ještě nakonec však musím napsat, že jsem byl opravdu po celý víkend v zajetí pochutin všech chutí. Hořké nevyjímaje. Bylo mi fajn, a proto jsem babičce slíbil, že pokud se stanu miliardářem, koupím ji koalí farmu. I když ona by teda raději horu čokolády… No jo, jsem prostě dobrák…
Žádné komentáře:
Okomentovat