Moje milá nemá ráda Milla. Tohle jediná chytrá věc, která mě právě napadla. Jaksi poslední dobou bojuju s vlastními myšlenkami. Pořád je však lépe bojovat s myšlenkami, než s něčím (někým) jiným. Možná, že za tenhle stav myšlenkových nedovedností může můj další podivný sen, ve kterém se snažím naučit mou(?) Bublinu derivovat, za což jsem následně odsouzen na 10 let visení. Jelikož však mám kvalitního právníka, pověsí mě jen na chvíli… Také je možné, že za tenhle stav může mé nové stáří a já už se nedovedu dovedně seberealizovat bez toho, aby u toho byla kojící žena. A možná, že si z vás dělám jen legraci…
Stále čekám na myšlenku. Nečekal jsem však, že to bude trvat tak dlouho. Čekám a stále nic. Asi budu muset navštívit nějakou prodejnu se zvířátky, abych tam koupil tu proradnou myš Lenku. A už je tu. Špinavou náhodou mě teď napadlo, že kdyby mi už nešlo tohle virtuální (de)reprezentování se, tak bych si otevřel prodejnu s domácími zvířátky. Nebyla by však úplně tradiční. Byla by to totiž prodejna s vadnými domácími zvířátky. Kdybyste neměli moc peněz, mohli byste si třeba koupit koktajícího psa (štěkal by „h-h-h-ha-ha-ha-haf“), nebo kočku s hrbem, či velblouda bez hrbu. Myslím, že by z toho šlo vytřískat docela dost peněz… těch čokoládových teda.
Mám rád tramvaje (šaliny, trambáje, jak chcete). Rád v nich jezdím, rád je doháním, rád na ně čekám. Už mi ani nevadí, když mi některá ujede těsně před uchem. Ono je docela zábavné sledovat ujíždějící tramvaj a přemýšlet, jaké by to bylo, kdybych seděl v ní a díval se na mizející zastávku. Často si říkám, že by to bylo asi i lepší. Aspoň si pak můžu lépe prohlídnout samotnou zastávku. Jen tak se zastavit a zamyslet se. Když jsem se naposledy takhle zamyslel, tak jsem domyslel, že zastávky jsou stejně zajímavé jako tramvaje. Akorát mají tu nevýhodu, že zůstávají na místě…
Dovedně i nedovedně, s myšlenkou i bez, se třesu, protože jsem se zase jednou setřel. Konečně jsem však dořešil veškeré mé (t)resty z hřešení, takže se teď můžu těšit na domácí rozmazlování pochutinami nejrůznějších chutí. Snad mě v klidu domova navštíví nepočítaně myšlenek, kterým to spočítám a vám následně k pročítání předám. A tuhle dnešní (ne kalhotkově hrající) hlupotu si píšu jen tak, aby žádná z čtenářek neprojevila svůj nářek. (S)měj(te) se i bez Péti…
Stále čekám na myšlenku. Nečekal jsem však, že to bude trvat tak dlouho. Čekám a stále nic. Asi budu muset navštívit nějakou prodejnu se zvířátky, abych tam koupil tu proradnou myš Lenku. A už je tu. Špinavou náhodou mě teď napadlo, že kdyby mi už nešlo tohle virtuální (de)reprezentování se, tak bych si otevřel prodejnu s domácími zvířátky. Nebyla by však úplně tradiční. Byla by to totiž prodejna s vadnými domácími zvířátky. Kdybyste neměli moc peněz, mohli byste si třeba koupit koktajícího psa (štěkal by „h-h-h-ha-ha-ha-haf“), nebo kočku s hrbem, či velblouda bez hrbu. Myslím, že by z toho šlo vytřískat docela dost peněz… těch čokoládových teda.
Mám rád tramvaje (šaliny, trambáje, jak chcete). Rád v nich jezdím, rád je doháním, rád na ně čekám. Už mi ani nevadí, když mi některá ujede těsně před uchem. Ono je docela zábavné sledovat ujíždějící tramvaj a přemýšlet, jaké by to bylo, kdybych seděl v ní a díval se na mizející zastávku. Často si říkám, že by to bylo asi i lepší. Aspoň si pak můžu lépe prohlídnout samotnou zastávku. Jen tak se zastavit a zamyslet se. Když jsem se naposledy takhle zamyslel, tak jsem domyslel, že zastávky jsou stejně zajímavé jako tramvaje. Akorát mají tu nevýhodu, že zůstávají na místě…
Dovedně i nedovedně, s myšlenkou i bez, se třesu, protože jsem se zase jednou setřel. Konečně jsem však dořešil veškeré mé (t)resty z hřešení, takže se teď můžu těšit na domácí rozmazlování pochutinami nejrůznějších chutí. Snad mě v klidu domova navštíví nepočítaně myšlenek, kterým to spočítám a vám následně k pročítání předám. A tuhle dnešní (ne kalhotkově hrající) hlupotu si píšu jen tak, aby žádná z čtenářek neprojevila svůj nářek. (S)měj(te) se i bez Péti…
Žádné komentáře:
Okomentovat