Dnešní den pro mě není úplně prost neobyčejných věcí, proto dnešní hlupotu píšu po delší době opět v kavárně, kde můžu využít banánové frapé a čokoládový zákuse(če)k k ukojení všech svých tužeb, stezků i myšlenek na všechny blízké, kteří jsou mi dnes kvůli vlastní pošetilosti (plním si tak své (t)resty?) až příliš vzdáleni. Jen jsem nečekal, že mé nejen myšlenkové ukojení proběhne u kojení. Tak mě napadá, jak to, že miminka konzumovat jídlo, který si „přinesou“ z domu, můžou a já ne? To je přece nespravedlivé…
Jsem teď laděn ládujícím se miminkem, a tak vám píšu, že je vážně skvělé být narozený. Určitě je to lepší než být nenarozený, minimálně v tom, že máte o dost víc možností. Vlastně, když už jste narozený, tak to zpátky jde jen stěží, či spíš, že vůbec. Z toho tak plyne, že narození pro nás má docela dlouhodobé následky. A já bych byl rád, kdyby moje narození pro mě mělo následky až do smrti. I když stále doufám, že než umřu, tak někdo vymyslí něco na to, abych neumřel…
Tak jsem se zase po roce donutil k tomu, abych napsal, že Donutil má narozeniny (i když před rokem ve mně nikdo z vás asi ještě nečetl, takže… dobře vám tak), z čehož také vyplívá i splývá, že mi je opět o jeden rok navíc (ne tedy o pět). O rok, ve kterém mě někteří lidé oslnili, jiní oslintali a někteří rovnou vyplivli. Když se to tak vezme, tak se nic moc nemění. Stále mívám stejné sny, možné jen s jinými probuzeními, stále bych se potřeboval opřít, ale stále jen pokulhávám, stále píšu nesmysly s myslí v jiných myslích, stále se snažím propást propast a stále ve mně přetrvává pocit, že nevím, co si počít, a to nejen po mých opětovných oslav početí.
Je mi 22, příští rok mi bude 23, další rok 24, další 25 a stejnou logikou jsem si zatím dokázal vypočítat svůj věk o celých 15 let dopředu. Tak málo času a přitom mi tolik toho ještě zbývá. Naučit se hrát na triangl, napsat velký román velmi malým písmem, potkat zelenookou Francouzsku Giselle… No, budu muset ještě zvážit, jestli pro mě bude tenhle 23. rok nějak osudový. Nejlépe to asi bude zvážit někde v sudu… kde schovaný uvidím, kam povedou mé další (k)roky. Snad se mnou tenhle točící se svět nezatočí…
Pozn. Jo a taky jsem tu chtěl nechat jen 22 nejlepších hlupot, ale neměl jsem to srdce, vymazat ty ostatní. To bych asi nerozdýchal. Takže, ne že bych neměl to srdce, nemám na to ty správné plíce…
Jsem teď laděn ládujícím se miminkem, a tak vám píšu, že je vážně skvělé být narozený. Určitě je to lepší než být nenarozený, minimálně v tom, že máte o dost víc možností. Vlastně, když už jste narozený, tak to zpátky jde jen stěží, či spíš, že vůbec. Z toho tak plyne, že narození pro nás má docela dlouhodobé následky. A já bych byl rád, kdyby moje narození pro mě mělo následky až do smrti. I když stále doufám, že než umřu, tak někdo vymyslí něco na to, abych neumřel…
Tak jsem se zase po roce donutil k tomu, abych napsal, že Donutil má narozeniny (i když před rokem ve mně nikdo z vás asi ještě nečetl, takže… dobře vám tak), z čehož také vyplívá i splývá, že mi je opět o jeden rok navíc (ne tedy o pět). O rok, ve kterém mě někteří lidé oslnili, jiní oslintali a někteří rovnou vyplivli. Když se to tak vezme, tak se nic moc nemění. Stále mívám stejné sny, možné jen s jinými probuzeními, stále bych se potřeboval opřít, ale stále jen pokulhávám, stále píšu nesmysly s myslí v jiných myslích, stále se snažím propást propast a stále ve mně přetrvává pocit, že nevím, co si počít, a to nejen po mých opětovných oslav početí.
Je mi 22, příští rok mi bude 23, další rok 24, další 25 a stejnou logikou jsem si zatím dokázal vypočítat svůj věk o celých 15 let dopředu. Tak málo času a přitom mi tolik toho ještě zbývá. Naučit se hrát na triangl, napsat velký román velmi malým písmem, potkat zelenookou Francouzsku Giselle… No, budu muset ještě zvážit, jestli pro mě bude tenhle 23. rok nějak osudový. Nejlépe to asi bude zvážit někde v sudu… kde schovaný uvidím, kam povedou mé další (k)roky. Snad se mnou tenhle točící se svět nezatočí…
Pozn. Jo a taky jsem tu chtěl nechat jen 22 nejlepších hlupot, ale neměl jsem to srdce, vymazat ty ostatní. To bych asi nerozdýchal. Takže, ne že bych neměl to srdce, nemám na to ty správné plíce…
Žádné komentáře:
Okomentovat