Pro „pochopení“ některých mých hlupot je, především kvůli množství vysoce osobních narážek, potřeba důvěrná znalost mého života (podle některých známých ale tuto znalost postrádám i já sám). Téměř všechny moje hlupoty jsou autobiografické, ale tak přehnaně a zkresleně, že mi připadají jako fikce. Proto asi leckdy sám netuším oč se jedná. Tuším však, že se pozvolna stávám objektem hodnocení, z čehož jsem upřímně překvapen a možná i zděšen. Mám rád legraci z sama sebe, ale zároveň se někde uvnitř mě začíná probouzet mé ješitné já… Takže dnes trochu ješitně.
Lidé jsou podle mě setkáni z setkáních. Pro mě jsou některá setkání tak inspirativní, že se stávají námětem na povídku. Můj dnešní námět se jmenuje „Gore“ a pojednává o filmovém kritikovi Lennym Gorovi. Ten vydává časopis věnovaný novým talentům, počtem výtisků se sice časopis omezuje na Lennyho matku, ale jeho dopad je mezinárodní. Lenny se také bláznivě zamiluje do tasmánského čerta Taze. Až po třech letech zjistí, že se jedná pouze o fiktivní postavu. Navíc animovanou. Lenny začíná prožívat jednu absurditu za druhou (např. nosí boty se zesílenými podrážkami, ale kupodivu je v nich o deset centimetrů menší). Nakonec vše dopadne dobře a Lenny po nárazu do prosklených dveří objeví nový smysl života… na který jsem ale ještě nepřišel. No jo, zas ta myšLenka…
Poslední dobou se poměrně snadno dostávám do shonu. A v něm se někdy setkávám s takovými věcmi, že se až nestačím divit. Mám teď za sebou zajímavý rozhovor, týkající se mého případného zapojení do jednoho studentského prosazování (se). Na mé dotazy jsem se však dočkal jen kusých odpovědí. Nejkratší odpověď zněla „ne“, což by nebylo tak špatné, kdyby alespoň některá z těch delších odpovědí byla o něco obsažnější než „ano“. Pro mé prosazování se tak bude nadále sloužit jen tenhle virtuální prostor, prostůrek, prostůreček. Uvozovky si když tak doplňte sami…
Pořád mi něco nehraje. A ani nastavení volume naplno doprava nepomáhá. Spíš mě to ještě více namáhá. Možná i víc než, když se stávám tím pouhým objektem hodnocení, podmětem k diskusi, předmětem vyjádření, či cílem připomínek. To jsem pak zároveň tvůrcem, aktérem i pozorovatelem své vlastní ješitnosti. Ješitnosti, která se částečně projevuje i v dnešní hlupotě. No nic, to je pro dnešek od protivně nemluvného a nevyspaného hlupot tvůrce vše…
Lidé jsou podle mě setkáni z setkáních. Pro mě jsou některá setkání tak inspirativní, že se stávají námětem na povídku. Můj dnešní námět se jmenuje „Gore“ a pojednává o filmovém kritikovi Lennym Gorovi. Ten vydává časopis věnovaný novým talentům, počtem výtisků se sice časopis omezuje na Lennyho matku, ale jeho dopad je mezinárodní. Lenny se také bláznivě zamiluje do tasmánského čerta Taze. Až po třech letech zjistí, že se jedná pouze o fiktivní postavu. Navíc animovanou. Lenny začíná prožívat jednu absurditu za druhou (např. nosí boty se zesílenými podrážkami, ale kupodivu je v nich o deset centimetrů menší). Nakonec vše dopadne dobře a Lenny po nárazu do prosklených dveří objeví nový smysl života… na který jsem ale ještě nepřišel. No jo, zas ta myšLenka…
Poslední dobou se poměrně snadno dostávám do shonu. A v něm se někdy setkávám s takovými věcmi, že se až nestačím divit. Mám teď za sebou zajímavý rozhovor, týkající se mého případného zapojení do jednoho studentského prosazování (se). Na mé dotazy jsem se však dočkal jen kusých odpovědí. Nejkratší odpověď zněla „ne“, což by nebylo tak špatné, kdyby alespoň některá z těch delších odpovědí byla o něco obsažnější než „ano“. Pro mé prosazování se tak bude nadále sloužit jen tenhle virtuální prostor, prostůrek, prostůreček. Uvozovky si když tak doplňte sami…
Pořád mi něco nehraje. A ani nastavení volume naplno doprava nepomáhá. Spíš mě to ještě více namáhá. Možná i víc než, když se stávám tím pouhým objektem hodnocení, podmětem k diskusi, předmětem vyjádření, či cílem připomínek. To jsem pak zároveň tvůrcem, aktérem i pozorovatelem své vlastní ješitnosti. Ješitnosti, která se částečně projevuje i v dnešní hlupotě. No nic, to je pro dnešek od protivně nemluvného a nevyspaného hlupot tvůrce vše…
Žádné komentáře:
Okomentovat