Spontánní podlehnutí

Když jsem minulý týden jednou čekal na trolejbus, přiřítila se k zastávce skupinka dětí školkou (ne)povinných. A jelikož byla venku docela zima, poradila paní učitelka klepoucím se dětem, aby začaly poskakovat. Ty samozřejmě poslechly a tím zahájily velice podmanivé způsoby pohybování se. Tak podmanivé, že jsem jim podlehl i já, nad čímž se ale pozastavil (což je na zastávce asi normální) nejeden spolučekající. Tak si říkám, že čím jsme starší, tím více ztrácíme svou spontánnost. Já nevyjímaje. Jak to, že už ve mně nevzbudí úžas velký pes, zrzavá holka nebo modré auto? Vlastně vzbudí, ale chápe snad, co jsem tím chtěl napsat. Prostě lidé se často tváří až moc vážně, což k váženosti podle mě nevede… Teda jestli jo, tak asi budu muset zvážit svá vlastní projevování se…

Stávají se divné věci. Například s jedním mým kamarádem. Jak je možné, že je vždy a všude přede mnou? Při nastupování do vlaku, do autobusu, do šaliny, ve školních úspěších… a co je nejpodivnější, že je přede mnou i tehdy, když až po mně vchází do otáčivých dveří. O tomhle jsem ale psát nechtěl. Stala se mi totiž další veselá sprchová příhoda. Už se mi několikrát stalo, že jsem zapomněl na pokoji ručník a pak se musel nepříjemně mokrý vracet na pokoj. Taky se mi stalo, že jsem zapomněl klíče (bez přítomnosti spolubydlícího) a musel jít na vrátnici. Včera jsem to ale poprvé spojil dohromady, takže jsem šel mokrý v trenýrkách (ještě, že zrovna v těch slušivějších) na vrátnici pro klíče. A to zrovna v době, kdy se po chodbě potulovalo docela dost pohledných studentek. Kvůli tomu jsem však přišel na to, že pravou zkouškou vyzrálosti není věk, ale to, jak zareagujete, když se procházíte v trenýrkách po chodbě a v ruce držíte sprchový gel a Head & Shoulders… (pokud používáte Fructis, tak to samozřejmě neplatí)

Jak to, že existují light verze jogurtů, koly, či sýrů, ale neexistují žádné jejich heavy varianty? Zvláštní. Občas přemýšlím o tom, proč přemýšlím… Teda přemýšlím o takovýhle divnostech. Nakonec v tom nalézám, nacházím a možná jen najímám, že jsem tak trochu podivný. Ale zároveň si zase myslím, že nemyslím zbytečně. Vím, že jsem trochu smolař, že jsem podivně intelektuálně orientovaný, že jsem nešikovný a hlavně dobře vím, že kvůli tomu často působím dost nepatřičně. A když se k tomu navíc přidá i nějaké to slovní hříčkování a přesmyčkování, vyjde z toho vždy jen takováhle hlupota. Jasně, chci být zábavný, ale když se kromě toho podaří ještě něco navíc, tak je to jen dobře. To mi však poslední dobou moc nejde. Jako bych postrádal tu výše i níže zmíněnou spontánnost. Ale i když ji postrádám, další post rád dám. No nic, to je zatím vše, protože musím (chci) za tou, jejíž pohled nutí k podlehnutí…