Tak, tak i tak

Stále objevuji nové věci (neztrácím pak tím ty staré?), třeba jsem si uvědomil, že pokud bych byl židle, tak bych nikdy neztratil klíče, nebo že opak dopravní zácpy, je dopravní průjem. Málem jsem také zjistil, jak by dopadl souboj mezi šavlozubým tygrem, dinosaurem a koněm, než však k tomu došlo, došla si pro mě Bublina a vyvedla mě z hračkářství. V dalším hračkářství mi pak nic nevyvedla Bublina, ale jedno dítě, které mi vzalo autičko. A to mi nebylo jedno…

Tak mě napadá, že bych se měl v dnešní hlupotě tomuto dění(čku) k něčemu přiznat. Mám tě rád a líbíš se mi. Nebýváš ani moc inteligentní, ani moc hloupý, ani moc dlouhý, ani moc krátký, mám rád všechny tvé hlupoty a všechny tvá písmenka. Ale přiznávám, vůbec tě nestíhám psát. Nejspíš je to můj problém a je zbytečné o tom zde psát, ale na šestnáctou stranu kde jinde, když nikoho z mých známých a ani neznámých to nezajímá. Takže asi tak…

Jsem zaražen popraskem, i když zároveň potěšen paprskem, dnů minulých. Jsem dáven davem, jsem lynčován za nafoukanost a namyšlenost nechávám na myšlení jiných. Dá se říct. Bojím se, líbím se? Líbám se? Vzdaluje se mi nejbližší, ale čím dál víc se přibližuje jiná. Bublinová. Jsem teď prost všech povinných povinnosti (či si to spíš jen namlouvám), ale bohužel prost i tebe. Snad proto si jen tak beze smyslu píšu a hledám své meze. Jsem mezek? Hledám v tom únik. Před pustotou? Možná už vím proč se (ne)bojím smrti. Bude to tím, že trvá tak dlouho? Nevím. Jen vím, že lenost uvěřit v umírání mi pomáhá překonávat strach z něj. Mám teď nějakou tesklivou náladu (mně tolik nevlastní), tak se nebudu moc rozepisovat a ulehnu k Medvídkovi Pú, jelikož ten je nejlepším lékem na podobné stavy…