Stále nedokážu kloudně vysvětlit, proč jsou tučňáci mým třetím nejoblíbenějším zvířecím druhem. Že by to bylo tím, že mezi sebou mají tolik gayů? Nevím. Co však vím je, že pokud bych někdy náhodnou pracoval na něčí zahradě, měl bych pak určitě o kolečko víc. To snad ti „něčí“ nepřipustí, jinak by se totiž mohli dočkat nějakého mého dopuštění a pokud by se nepřešlo k odpouštění, tak by nejspíš došlo na opouštění. Asi to bude v létě na hraně…
Zčista jasna začínám řešit věci, které by Hájka, jak jej znám (a že jej znám), dříve nezajímaly (třeba obava o blízké, jenž jsou z Brna až příliš vzdáleni). Že by za tím bylo působení té Půvabné po mém boku? Prý se stávám lepším. Lepším a přesto uvězněn v (Mar)cele. Jsem z ní celý vedle, i když jsem právě celý tady. Bytostně prodchnutý se přibližuji, vzdaluji, obcházím i jen tak nakukuji a vychutnávám všechny harmonie konce rtů a jiných chuťových experimentů. Jenž uhranou i za hranou… zahranou…
Tak mě teď napadlo, jsem vůbec já? Jsem skutečně tím, čím si myslím, že jsem? A myslí si ostatní, že jsem tím, čím si myslím, že jsem? A když si to myslí, jsem tím, co si myslí oni, anebo tím, co si myslím já? A co si o tom myslíte vy? Myslíte? Nevím proč, ale najednou jsem dostal chuť na müsli. Ale zpět k mysli. Co když vážně nejsem tím, co si myslím, že jsem. Co když jsem rozvedená 40letá průvodčí s dvěma dětmi? Teda jestli jo, tak asi zbytečně utrácím peníze za jízdenky… No, raději zůstanu Hájkem, jelikož jsem domyslel, že čím více to čím jsem hledám, tím více se sám sobě ztrácím… Na židli točím se, když vím to čím jsem...
Občas je dobré umět nemyslet na nic. Jen se tak prožívat světem. Nechat se volně nést bublin(k)ami, jenž dokáží povznést tělo i mysl vzhůru. Mně však shůry dáno není (vůbec netuším co je „shůra“), a moje mysl zůstává při zemi v přízemí (no jo, přízemní typ). A tělo? Možná jen ten nos často nosím nahoru. Na horu? Mám dnes zas jednu ze svých upřímných nálad, tak se snažím, aby neležela ladem. A proto je tahle vážně znevážená hlupota na hraně. A působí nahraně? No, teď už jen asi zahraně…
Zčista jasna začínám řešit věci, které by Hájka, jak jej znám (a že jej znám), dříve nezajímaly (třeba obava o blízké, jenž jsou z Brna až příliš vzdáleni). Že by za tím bylo působení té Půvabné po mém boku? Prý se stávám lepším. Lepším a přesto uvězněn v (Mar)cele. Jsem z ní celý vedle, i když jsem právě celý tady. Bytostně prodchnutý se přibližuji, vzdaluji, obcházím i jen tak nakukuji a vychutnávám všechny harmonie konce rtů a jiných chuťových experimentů. Jenž uhranou i za hranou… zahranou…
Tak mě teď napadlo, jsem vůbec já? Jsem skutečně tím, čím si myslím, že jsem? A myslí si ostatní, že jsem tím, čím si myslím, že jsem? A když si to myslí, jsem tím, co si myslí oni, anebo tím, co si myslím já? A co si o tom myslíte vy? Myslíte? Nevím proč, ale najednou jsem dostal chuť na müsli. Ale zpět k mysli. Co když vážně nejsem tím, co si myslím, že jsem. Co když jsem rozvedená 40letá průvodčí s dvěma dětmi? Teda jestli jo, tak asi zbytečně utrácím peníze za jízdenky… No, raději zůstanu Hájkem, jelikož jsem domyslel, že čím více to čím jsem hledám, tím více se sám sobě ztrácím… Na židli točím se, když vím to čím jsem...
Občas je dobré umět nemyslet na nic. Jen se tak prožívat světem. Nechat se volně nést bublin(k)ami, jenž dokáží povznést tělo i mysl vzhůru. Mně však shůry dáno není (vůbec netuším co je „shůra“), a moje mysl zůstává při zemi v přízemí (no jo, přízemní typ). A tělo? Možná jen ten nos často nosím nahoru. Na horu? Mám dnes zas jednu ze svých upřímných nálad, tak se snažím, aby neležela ladem. A proto je tahle vážně znevážená hlupota na hraně. A působí nahraně? No, teď už jen asi zahraně…
Žádné komentáře:
Okomentovat