S odstupem času si svůj úterní propad (nejen) v beznaděj doprovázím smíchem, i když si myslím, že jsem v té chvíli vystřídal snad všechny možné barvy obličeje. Po uklidnění jsem si pak užíval těšení se z bublinových (uklidňujících) setkání a veškerá beznaděj odezněla do ztracena (jen mě stále děsí, s jakou samozřejmostí může být vše úplně jinak, než jak bylo (vy)sněno i vyzněno). Dokonce i na ty slibované palačinky došlo, a vůbec vejce byly minulý týden nějak populární. Ne tak já…
Události kolem vajíčkových útoků na Paroubka byly v poslední době už dosti přetřásané, ale já si řekl, proč si také ještě trochu nezatřást. Myslím, že první hod byl hloupě vyjádřený nesouhlas, odpor, či cokoliv. Další hody byly opakující se trapárnou a to „finále“ pak jen davová (že by za to mohl Dave?) šílenost. Jen je škoda, že nikdo nehází vajíčka na (neo)nácky typu Vandase či Edelmannové. Nebo alespoň proti nim nějak nedemonstruje. No jo, Paroubek je přeci jen snazší cíl… Ale co já mám, co říkat-psát. Vždyť demonstrace se musí konat všem na očích (proto se jí prý říká „demonstrace“), a jestliže si já demonstruju soukromě ve svém dění(čku), není to demonstrace, ale jen takové blbnutí…
Koudobro (do)hloupění je krásné, takže se neozývám do pošty, ale rovnou do hlupoty. Jdu totiž cestou srdce, na které mě nesou nohy, při které plíce nestíhají, kdy nejen mozek bývá v háji, kde hájí paty pády, kde pateticky sděluji i násobím svá (bez)myšlenkovitá zachvění, kde se odkrývá souznění jednoduše i dvě duše, a kde úsměvy nacházejí ty nejroztodivnější adresáty (dneska jsem se třeba usmíval na zapomenutou palačinku v lednici)… Jen se nabíjej energií, tomu kývám a i vám všem ostatním to rád (po)radím…
Propadli jsme až na konec, a abych dále nenudil, tak raději už sko(n)čím. Jen ještě taková malá drobnost k metodě demonstrací. Napadlo mě, že pokud vám nevyhovuje házení vajíček, můžete zkusit nějakou alternativní metodu. Zkuste třeba před poslaneckou sněmovnou skandovat slovo „palačinka“, dokud nebude váš požadavek splněn. Nebo se převlékněte za sociálního antropologa a začněte poskakovat. Nebo předstírejte, že jste brambora a šťouchejte přitom do lidí. Nebo si založte dění(ček) a pište hlupoty, které mají obrovský dosah, ale jen malý dopad… Tak jsem dopad…
Události kolem vajíčkových útoků na Paroubka byly v poslední době už dosti přetřásané, ale já si řekl, proč si také ještě trochu nezatřást. Myslím, že první hod byl hloupě vyjádřený nesouhlas, odpor, či cokoliv. Další hody byly opakující se trapárnou a to „finále“ pak jen davová (že by za to mohl Dave?) šílenost. Jen je škoda, že nikdo nehází vajíčka na (neo)nácky typu Vandase či Edelmannové. Nebo alespoň proti nim nějak nedemonstruje. No jo, Paroubek je přeci jen snazší cíl… Ale co já mám, co říkat-psát. Vždyť demonstrace se musí konat všem na očích (proto se jí prý říká „demonstrace“), a jestliže si já demonstruju soukromě ve svém dění(čku), není to demonstrace, ale jen takové blbnutí…
Koudobro (do)hloupění je krásné, takže se neozývám do pošty, ale rovnou do hlupoty. Jdu totiž cestou srdce, na které mě nesou nohy, při které plíce nestíhají, kdy nejen mozek bývá v háji, kde hájí paty pády, kde pateticky sděluji i násobím svá (bez)myšlenkovitá zachvění, kde se odkrývá souznění jednoduše i dvě duše, a kde úsměvy nacházejí ty nejroztodivnější adresáty (dneska jsem se třeba usmíval na zapomenutou palačinku v lednici)… Jen se nabíjej energií, tomu kývám a i vám všem ostatním to rád (po)radím…
Propadli jsme až na konec, a abych dále nenudil, tak raději už sko(n)čím. Jen ještě taková malá drobnost k metodě demonstrací. Napadlo mě, že pokud vám nevyhovuje házení vajíček, můžete zkusit nějakou alternativní metodu. Zkuste třeba před poslaneckou sněmovnou skandovat slovo „palačinka“, dokud nebude váš požadavek splněn. Nebo se převlékněte za sociálního antropologa a začněte poskakovat. Nebo předstírejte, že jste brambora a šťouchejte přitom do lidí. Nebo si založte dění(ček) a pište hlupoty, které mají obrovský dosah, ale jen malý dopad… Tak jsem dopad…
Žádné komentáře:
Okomentovat