První z klamání

Stal jsem se investorem naděje, vkladem očekávání, poddaným vlastní vnitřní svobody, nechal jsem se opít sám sebou a veškeré nevědomosti se mě ne(do)týkali. Přesto jsem byl opět rozdělen. Jedna z mých částí sebevědomě křičela, druhá byla němá (rozumná?) s pocitem, že neumím nic. Došlo tak na to, čeho jsem se vnitřně bál. To, že neumím nic prorazilo slova (sebe)chvály a z velkých očekávání se staly daleko větší zklamání…

Jsem rozdělen, stojím tu proti sobě a kaji se. Ne ze studu, ne pro opilost, ne pro úlevu, ale z vlastní ješitnosti, která bledne závistí při pomyšlení na úspěchy ostatních. Někde tady přitom umírá mé vědomí a závazky se mění v upřímnosti. Vážně nebudu neomylný, právě jsem se omyl a jsem namydlený i setřený zároveň, nebudu ten co vše nám praví (nebo všenápravný?), nebudu ten co za oplátku dostane oplatku (oprátku snad ne) či palačinku. Jsem rozdělen a přesně teď nevím kudy k sobě. Kým jsem, anebo kým být… a jak je lehké se ze všeho podělat…

Kaji se před všemi, kterým myšlenky na mně v téhle době budou narušovat spaní, kterým bude nekonečné převalování oddalovat vědomou ztrátu vědomí, kterým množství přání a vzkazů bude vadnou před vyslovením… Nejsem však poražen, ale spíš přistihnut při neznalosti a vyřazen těsně před cílem. Chtěl bych se teď toulat alejemi, ale je mi mizerně, chtěl bych zmizet někam do polí, ale zase ne mimo dosah tvého zorného pole… mizím…ale asi jen tak… značně zmateně…