Uvolněná

Procházel jsem se nedávno Brnem a všude potkával vlezlé středoškolačky převlečené za prostitutky a vlezlé studenty převlečené za... prostitutky. Trochu mě na tom překvapilo, kolik chlapců mělo v těch punčocháčích spokojený a uvolněný výraz. Ale tak proti gustu… Taky jsem před fakultou potkal skupinu německý turistů (nebo touristů?), kteří svým postavením znemožnili jakýkoliv vstup do školy (že by znamení?). Když jsem jednoho požádal, aby ustoupil od dveří, nasadil takový výraz, který bývá často vykládán jako nepřátelské gesto (třeba jako můj zpěv). Nakonec jsem se do školy přeci jen dostal a mohl se tak začít uvolňovat učením o teorii koalic.

Kromě pokukování na kluky v punčocháčích a obtěžovaní němců, jsem se také „uvolňoval“ na Majálesu, kde jsem si však musel znovu položit jednu otázku, kterou teď položím i vám. Nevadí? Tak snad ne, beztak to bude jen další výzva bez odezvy. Takže… Baví vás, když na koncertech někdo stále vykřikuje jméno místa či akce, na které se právě nacházíte? Teda tím někým myslím frontmany kapel, jelikož diváci to často nedělají (to by ale mohla být docela legrace, kdybych při koncertu začal křičet třeba: „Ahoj Brno!“). Tak nevím, buď chtějí vystupující navázat kontakt nebo nás mají za hlupáky, kterým je neustále potřeba připomínat, kde jsou. I když i taková informace může být s přibývající nocí důležitá…

Zase o další den méně do okamžiku pravdy. Za dva týdny se strach stane skutečností a já se bojím. Bojím se zdravě, ale i opravdově. Je to zvláštní, ale stále dokola se mi teď zdá sen, ve kterém se nacpávám kaší z bezedného hrnečku. Což je příjemné jen do té doby, než mi přinesou účet. Tak snad se mi to za chvíli nebude zdát znova. Moje strachy z vlastních (ne)poznání vedou k tomu, že teď už nepoznávám vůbec nic a pletou se mi i písmkena na lkávesnici. Takže raději další neduchaplný kanec…