Za(v)lezlá

Sedl jsem si k počítači, udělal hrnek kakaa (nevím jak vy, ale nikdy nejdu pod 4 lžičky), poslouchám The Strokes a přemýšlím o tom, co zase (ne)vymyslím k vlastnímu reprezentování se. Moc mi to nejde, takže mě napadlo, že bych měl raději místo psaní někam zalézt. Jen nevím kde. Zalézt do postele? Nebo do skříně? Případně zalézt za les? Je mi z toho vážně, i když i trochu zneváženě, těžko. Že by za to mohli ti The Strokes? Ta(k) či ona(k), je to na mrtvici…

Dvakrát prý nikdy nevstoupíme do stejné řeky, nejen proto, že se mění řeka, ale i proto, že se měníme my. Na tohle jsem nepřišel já, ale prý nějaký Herakleitos. Já jen přišel na to, že to nefunguje. Na ulici jsem viděl dítě s čokoládou, a jelikož jsem měl na čokoládu chuť, vzal jsem mu ji. Jeho tatínkovi jsem pak argumentoval tím, že jsem čokoládu nevzal já (přece se stále měním), a že jsem ji vlastně nevzal ani jeho dítěti (taky se mění). On na mé argumenty nepřistoupil a rozbil mi nos. Takže buď se nevyzná ve filozofii, nebo zná Wittgensteina. Stejně si myslím, že filozofie funguje jen v učebnách. Venku to pak je vždy úplně jiné, proto také někteří myslitelé tvrdí, že venku nic neexistuje (kromě potulných prodavačů tarifů)… No jo, ale jestli venku nic není, co pak dělá tak velký hluk?

Říká se, že nikdy nemáme soudit člověka, dokud jej neznáme. Soudím, že to bude tak. Velmi snadno se totiž může stát, že člověk, který nám dříve ležel v žaludku, nám bude později ležet na srdci. A naopak (samo)zřejmě. Hlouběji poznávám lidi, které jsem dříve jen zprostředkovaně vnímal. Někteří z nich mě upoutali, jiní nepřekvapili. Zvláštní. Mé vlastní vnitřní pnutí nutí k rozhodnutí, kam směřovat své další (po)kroky. Nevím. Bojím se? Bavím se? Opakuju se… Venku není zima, ale přesto mám pocit mrazení. No nic, zalézám…