Dějí se to zvláštní věci. Člověk v tričku s nápisem „Kabát“ zesměšňuje můj hudební (ne)vkus, postarší paní ve vlaku vytahuje notebook a kouká na Hvězdnou bránu, přestali prodávat mého oblíbeného tuňáka, Bartošová vyhrála TýTý, padají vlády, Evropě to sladíme, po městech pochodují náckové a světem se šíří chřipková panika (je opakem k panice ženice?). Z toho všeho často zůstávám vykuleně stát, a to i tehdy, když jsem předtím nešel…
Opětovně (ostošest) si potvrzuji, že člověk je setkán z setkání. Někteří lidé dokáží zaujmout a někteří to dokáží až tak, že se stanou součástí mého dění(čku). Jsou to ti, které uchovávám v obrazech (obrazně řečeno), jsou to ti, které potkávám možná (?) jen já, jsou to ti, které nechávám za zády bez ohlédnutí (bezohledně?) rozplynout. Šli jsme s Bublinou městem a do cesty se nám postavil muž, jehož slova umlčela ty mé. Vyprávěl zvláštní příběh o bláznovství, moudrosti, dceři, vnoučeti, hladu i nasycení. Třeba to byly jen tlachy (tlaky se nám s Bublinou zvedly určitě), ale slova dotyčný skládal, překládal a vykládal tak šikovně, že na ně nelze zapomenout. Byli jsme jimi omámeni a báli se na cokoliv zeptat, tak jsem si mlčeli. Nakonec mi dotyčný stiskl ruku, poděkoval a zmizel v davu (snad nebyl udáven). A i když jsem byl v tu chvíli o sedmdesát korun chudší, připadal jsem si nějak bohatší…
Jeden vykulený námět na povídku. Vycpavač klobouků Hans nenávidí svou matku. Především kvůli její sekané. Nikdy nepochopí, proč ji matka nosí v peněžence místo jeho fotky. Hans je tak trochu zvrhlík, např. chce při stříhání vždy sedět na houpacím koni, kvůli čemuž se také rozhodne spáchat sebevraždu skokem do řeky. Hans skočí, ale neutopí se, jelikož ho z řeky vytáhne pohledná rybářka. Ta se pak při měření a vážení do Hanse zamiluje… Přiznávám, tenhle námět má své mouchy, hlavně ten konec se mi zdá příliš sladký. Tak snad kvůli tomu nebude mít i vosy…
Vykuleně se teď překuluji a přemýšlím, jak nejlépe zakončit tuhle hlupotu. Chtěl bych napsat něco duchaplného, ale toho se mi nějak nedostává (nemluv(n)ě o tom, že se mi nedostává ani dohloupění). A duchovní koncerty na to lékem určitě nejsou, zjistil jsem totiž, že raději jiné koncerty (konce rty). Já jsem poměrně klidný kluk a nic moc divokého nevyhledávám, ale třebaže tenhle duchovní koncert divoký nebyl, jsem raději když hraje Divokej Bill… Jo a ten duchaplný konec si raději nechám na příští setkání…
Opětovně (ostošest) si potvrzuji, že člověk je setkán z setkání. Někteří lidé dokáží zaujmout a někteří to dokáží až tak, že se stanou součástí mého dění(čku). Jsou to ti, které uchovávám v obrazech (obrazně řečeno), jsou to ti, které potkávám možná (?) jen já, jsou to ti, které nechávám za zády bez ohlédnutí (bezohledně?) rozplynout. Šli jsme s Bublinou městem a do cesty se nám postavil muž, jehož slova umlčela ty mé. Vyprávěl zvláštní příběh o bláznovství, moudrosti, dceři, vnoučeti, hladu i nasycení. Třeba to byly jen tlachy (tlaky se nám s Bublinou zvedly určitě), ale slova dotyčný skládal, překládal a vykládal tak šikovně, že na ně nelze zapomenout. Byli jsme jimi omámeni a báli se na cokoliv zeptat, tak jsem si mlčeli. Nakonec mi dotyčný stiskl ruku, poděkoval a zmizel v davu (snad nebyl udáven). A i když jsem byl v tu chvíli o sedmdesát korun chudší, připadal jsem si nějak bohatší…
Jeden vykulený námět na povídku. Vycpavač klobouků Hans nenávidí svou matku. Především kvůli její sekané. Nikdy nepochopí, proč ji matka nosí v peněžence místo jeho fotky. Hans je tak trochu zvrhlík, např. chce při stříhání vždy sedět na houpacím koni, kvůli čemuž se také rozhodne spáchat sebevraždu skokem do řeky. Hans skočí, ale neutopí se, jelikož ho z řeky vytáhne pohledná rybářka. Ta se pak při měření a vážení do Hanse zamiluje… Přiznávám, tenhle námět má své mouchy, hlavně ten konec se mi zdá příliš sladký. Tak snad kvůli tomu nebude mít i vosy…
Vykuleně se teď překuluji a přemýšlím, jak nejlépe zakončit tuhle hlupotu. Chtěl bych napsat něco duchaplného, ale toho se mi nějak nedostává (nemluv(n)ě o tom, že se mi nedostává ani dohloupění). A duchovní koncerty na to lékem určitě nejsou, zjistil jsem totiž, že raději jiné koncerty (konce rty). Já jsem poměrně klidný kluk a nic moc divokého nevyhledávám, ale třebaže tenhle duchovní koncert divoký nebyl, jsem raději když hraje Divokej Bill… Jo a ten duchaplný konec si raději nechám na příští setkání…
Žádné komentáře:
Okomentovat