Oblažená prázdna

Nedobrovolně jsem se stal pánem domu a konečně se tak dá říct, že jsem se osamostatnil. Či spíš, že jsem byl osamocen. A zatím docela dobrý. Teda pokud nebudu počítat spálené maso, rozbité toaletní prkénko (ani se neptejte), nebo zapomnění na prášek při praní. Tak jsem se vrhnul do samostatného žití a nějak mi chybí odvaha o tom psát. Nechci totiž, aby se to převrhlo. Ale až teď mi dochází, jak silné je mé pnutí směrem k domovu…

Pnutí nutí k rozhodnutí. Než to ale rozhodnu, tak se trochu zhlupotím. V sobotu začíná Rock for People a z toho plyne, že se na chvíli přesune mé bytí do Hradce Králové. Letos však bez tradičního spolunocležníka Máry, který bude tou dobou v Anglii (paradoxní je, že jeho nejoblíbenější britská kapela bude v tu samou dobu v Čechách). A jelikož nikomu dalšímu z mých bližníků se do Hradce nechce, budu muset všechnu tu nálož (ne)všemožných zvuků proposlouchat a proposkákat sám. Pokud se tam ale někdo chystáte a pokud byste mě tam náhodou potkali, tak vám slibuju, že vám živě provedu nějakou hlupotu...

Vlastním rozhodnutím (mně tolik nevlastním) se stávám jiným. Mám pocit, že obvyklý veselý nadhled i podhled nahradil ironický úškleb. Ale sám nevím, nemám o tom totiž přehled. Vím však, že lékem všech mých podobných stavů je jedna zpívající atletka, jejíž pohled nutí k podlehnutí, a která dokáže být krásnou, vřelou a vnímavou bytostí, i když napodobuje slona. A i když ji často znevažují, tak si ji i vážím a považuji. A považuju si i každého, kdo investuje čas k čtení mých (vý)tvorů… Především takovýchhle prázdných…