Čin slávy

Vrátil jsem se z slováckého klidu zpátky na zem. Tam bylo ticho, tady je hlucho. Ale nestěžuji si, opětovné chvilkové osamění je totiž příjemné. Příjemná byla i má návštěva u Bubliny, i když úterní uvítání vypadalo jako kombinace filmu Fotr je lotr a reklamy na T-mobile. Nakonec to však dopadlo dobře, takže jsem psovi podal ruku, tatínkovi piškotek (Nebo naopak? Už si to nepamatuji) a Bublině jsem před všemi řekl, že ji maluju (těšte se na další ukázku Hajkisartu). Prostě to byly moje Slavičínské činy slávy… či spíš jen taková blbnutí…

Neměl bych to moc říkat (psát), ale k Bublině jsem jel hlavně proto, abych se projel vláčkem. A to bez ohledů na pohled ven, či pohled mé pohledné. Jízdu jsem si ale moc neužil, jelikož se venku už stmívalo a navíc mě děsila panická hrůza panice v setkávání se s rodiči. Člověk je však dle mého setkán z setkání a jakmile k tomu došlo (k setkání s rodiči, ne k tmě), bylo mi mile. A mile mi bylo i po setkání se s babičkami, dědečkem, sestrami, psem, prádelními kolíčky, hlavní cestou, kruhovým objezdem či známkami se Stalinem. A i když to chvilkami vypadalo na houby, bylo to fajn. V úterý jsem se bál, abych to neschytal, ale nakonec po mně nikdo nic neházel, takže tak…

Prázdniny budou asi i letos plniny. Jen co jsem se vrátil domů, hned vyrážím zase pryč. Možná tak trochu z bezradnosti. Zdánlivě se těším na Lidi, avšak z blízka zdání neumí klamat. Asi jsem už trochu přesycen a místo masových akcí, bych si raději užíval blízkosti s blízkými. Teda ne, že bych byl nějak přesycen masovými akcemi, vegetarián ze mě určitě nebude ale… Znáte ten pocit, kdy sedíte nad papírem (ne toaletním), či wordem, snažíte se něco vymyslet a všeříkající věty zní lépe v hlavě? No, to je to, co nás neučiní slavné…

Slavným mě neučiní ani mé zjištění, že připínání prádelních kolíčků na hlavu je zábava, že hlavní cesta nemusí být čtyřproudová, že ne všude mají MHD, že je dobré být rybář, který rád zedničí, rád sbírá známky a houby, raději nesedá na gauč a který v tváří tvář tvářím pozná tváře…