Je zvláštní jak rychle se měníme, z nejlepších kamarádů se stávají tatínkové, z nejlepších kamarádech maminky a já dneska vyhodil album s nálepkami Toy Story. No jo, to je to dospívání… Ještě že se příliš nemění Barvy (A taky se nemění barvy, to by teda bylo, kdyby se třeba oranžové začalo říkat modrá), to bych pak asi ztratil veškeré své životní jistoty. (Mezi mé další jistoty patří čokoláda, čisté trenýrky a vydry – radši se neptejte…). Takže se teď nebudu zabývat dospíváním, ale dozpíváním…
Letos pro mě Barvy byly spíše shledáváním se se starými přáteli, než o poslechu muziky. Nějak se mi letos pořadatelé netrefili do vkusu, což je ale pořád lepší než kdyby se mi náhodou trefili do něčeho jiného. Takže se nemůžete divit, že mě letos na Barvách zaujal i prodejce indiánských (nebo indických) triček s děsně nevkusným knírkem, paní která tančila na Vypsané Fixe a klidně by mohla být moje babička (vlastně by mohla být babičkou kohokoliv z vás), nebo starý kamarád, který mi poeticky řekl, že ho probudili kosi. Až později ale dodal, že usnul se sluchátky na uších. Prostě jsem si letos nesprostě užíval i jiné věci než jen muziku…
Ale přesto mě par hudebních věcí zaujalo. Jako vždy Tatabojs a Fixa, ale to asi nikoho nepřekvapí, takže kvapně dál. Perfektní show předvedl Jamie Cullum (asi taky někdy zkusím chodit po piánu), navíc zahrál i mou oblíbenou High & Dry od Radiohead, příjemnou houpavost navozovala Morcheeba, příjemnou zpívavost Nohavica, příjemnou skákavost Asian Dub Foundation, příjemnou podivnost KTU, příjemnou příjemnost Daniel Benjamin (i přes strašlivé ozvučení stanu), Johnny Clegg z Jižní Afriky ohromil povídáním o Dubčekovi a neuvěřitelně rozměrnou zpěvačkou (jejíž tance a natřásání se jsou nepopsatelné), irští Jape pak znějí stejně jako Kasabian (nebo naopak?), Seun Kuti přivál horko Afriky do chladu evropského rána a navíc jsem zjistil, že všude číhá nějaký ten Hrůza…
Colours jsem si tak užil ve všech jeho barvách, a to přesto, že jsem poslední den kvůli únavě vynechal. Asi vážně už stárnu. Takže pro letošek konec všem masovým akcím. No nic, jdu si dát šunku… A ještě jedno mé bezbarvé zjištění. Pamatujte, zle je, i když neleje…
Letos pro mě Barvy byly spíše shledáváním se se starými přáteli, než o poslechu muziky. Nějak se mi letos pořadatelé netrefili do vkusu, což je ale pořád lepší než kdyby se mi náhodou trefili do něčeho jiného. Takže se nemůžete divit, že mě letos na Barvách zaujal i prodejce indiánských (nebo indických) triček s děsně nevkusným knírkem, paní která tančila na Vypsané Fixe a klidně by mohla být moje babička (vlastně by mohla být babičkou kohokoliv z vás), nebo starý kamarád, který mi poeticky řekl, že ho probudili kosi. Až později ale dodal, že usnul se sluchátky na uších. Prostě jsem si letos nesprostě užíval i jiné věci než jen muziku…
Ale přesto mě par hudebních věcí zaujalo. Jako vždy Tatabojs a Fixa, ale to asi nikoho nepřekvapí, takže kvapně dál. Perfektní show předvedl Jamie Cullum (asi taky někdy zkusím chodit po piánu), navíc zahrál i mou oblíbenou High & Dry od Radiohead, příjemnou houpavost navozovala Morcheeba, příjemnou zpívavost Nohavica, příjemnou skákavost Asian Dub Foundation, příjemnou podivnost KTU, příjemnou příjemnost Daniel Benjamin (i přes strašlivé ozvučení stanu), Johnny Clegg z Jižní Afriky ohromil povídáním o Dubčekovi a neuvěřitelně rozměrnou zpěvačkou (jejíž tance a natřásání se jsou nepopsatelné), irští Jape pak znějí stejně jako Kasabian (nebo naopak?), Seun Kuti přivál horko Afriky do chladu evropského rána a navíc jsem zjistil, že všude číhá nějaký ten Hrůza…
Colours jsem si tak užil ve všech jeho barvách, a to přesto, že jsem poslední den kvůli únavě vynechal. Asi vážně už stárnu. Takže pro letošek konec všem masovým akcím. No nic, jdu si dát šunku… A ještě jedno mé bezbarvé zjištění. Pamatujte, zle je, i když neleje…
Žádné komentáře:
Okomentovat