Nedávno jsem se nechal ostříhat a každé ráno si teď při pohledu do zrcadla říkám: „Neznám tě, ale umyju tě.“ Už umytý musím opravit chybičku z minulé hlupoty, nevrátil jsem se totiž ze slováckého ráje, ale z valašského. Tohle přiznání mělo být velkolepým závěrem, ale když to píšu takhle na začátek, tak je to místo závěru spíše předvěr. Možná předvěr toho, že jsem se vrátil z Rock for People a konečně jsem si našel čas (i když teď nemůžu najít hodinky) o tom něco napsat.
Po 4 letech jsem se měl znova vydat na nějaký festival osamocen, ale mé předsevzetí přece jen vzalo za své a osamocen jsem cestoval jen na havířovské nádraží. Ještě taková malá rada (takže Radka?), když cestujete v 8 lidech na jednu jízdenku, neměli byste se rozlézat po celém vlaku. Ve vlaku se mi, kromě hledání mých spolujízdenkujících s průvodčí, stala ještě jedna příhoda. Milá stará paní mi povídala něco o Kateřině Neumannové, co si přečetla v nějakém plátku. Já přitom jedl oplatku, ji na oplátku přikyvoval a jinak nehnul ani brvou. I když stále nevím, co to brva je. Ale raději k hlušení…
Nějak se mi to ale nechce vypisovat, jelikož toho bylo dost. Takže něco jen ve zkratce – Xindl X asi není jen anděl, UDG mě vcelku nudili, zato Chinaski to podle hesla „jaký si to uděláš, takový to máš“ udělali fajn, Fixa hrála každý den v narvaným a nedýchatelným stanu jedno svoje album (ještě aby cizí), a jelikož jsem nechtěl, aby místo mrtvého čápa roztočili nad hlavou mrtvého Péťu (to by mě asi vytočilo), tak jsem se hlušil jen jednou a to jsem byl Bestiálně šťastný (a měl k tomu jako přídavek Mažoretku), Tatabojs překvapili Prométheem a novým Mardošovým kastrolovým účesem, Divokej Bill nepřekvapil ani novými písničkami, Southpaw zase nehráli Toi Toi song a příjemní byli i Clou, Sunshine a Lety mimo. To byla zkratka a teď zpět na hlavní cestu…
Já se letos nejvíc těšil na Arctic Monkeys, ale jak to tak (u mě neumně) bývá, nakonec mě více bavili Kooks, Bloc Party a Placebo. Ne, že by opičky hrály nějak špatně, jen mám pocit, že je ostatní poslouchající moc nebrali. Jednak asi všichni neznali písničky, a za druhé Alex Turner není kdovíjaký showman. Vlastně poprvé promluvil až po 3. písničce, kdy řekl něco jako: „We are Arctic Monkeys, Any questions?“ A jelikož nikdo otázky neměl, hrálo se dál, jen na konci při Only Ones Who Know řekl, že ji hrají teprve podruhé na živo, i když je jejich nejoblíbenější. A lidi pomalu ani nezatleskali. Teda zatleskali, ale jen po málu. Celkově docela rozpačitý koncert, ale písničky mají dobrý, to zas jo…
Čest britským kytarovkám tak zachraňovali v dalších dnech Kooks a Bloc Party. Tyhle kapely mají narozdíl od opiček velmi výřečné frontmany. Zpěvák Kooks kromě „Ahoj“ a „Jak se mate“ zvládl i „Pojďme tančit“ a lidé rádi poslechli. Navíc mají Kooks velice chytlavé písničky. Podobně jsou na tom i Bloc Party (i když ti zdravili Čechoslováky), kteří na živo znějí o hodně víc kytarově než na deskách, ale Mercury je pořád pecka jako hrom. Fajn bylo i „nemluvné“ Placebo (Čekal by někdo něco jiného?) a Brian Molko s dlouhými vlasy v culíku překvapivě vypadá více chlap než kdy předtím. Navíc Ashtray Heart z nového alba mě dostala tak, že ji poslouchám i teď. Hodně se mi líbili i (překvapivě) další Britové Hadouken! Jejich písničky totiž nutí nohy tancovat i na místech, kde si mohou jen podupávat. A na živo je to ještě chytlavější. Navíc zahráli i Song 2 od Blur. Dokonalost…
Slyšel jsem i kousek Ska-P, ale ska mě příliš nebere, takže jsem šel raději na párek a pak už v dýchatelném stanu poslouchal můj jediný objev festivalu Keziaha Jonese, což je sympatický písničkář z New Yorku. Jen myslím, že by se více hodil na Barvy než na RFP. Když už jsem u Barev, tak už ve mně eskaluje napětí (i když na eskalátoru teď nestojím), jelikož začínají už za pár hodin. Takže se teď loučím a jdu se duševně připravovat na další hlušení se. Jen doufám, že Barvy letos nebudou děsivě deštivé jako loni, i když cítím, že proběhnou zase zběsilé jízdy napříč sebou i všemi okolními uctívači kultu Barev… Prší…
Po 4 letech jsem se měl znova vydat na nějaký festival osamocen, ale mé předsevzetí přece jen vzalo za své a osamocen jsem cestoval jen na havířovské nádraží. Ještě taková malá rada (takže Radka?), když cestujete v 8 lidech na jednu jízdenku, neměli byste se rozlézat po celém vlaku. Ve vlaku se mi, kromě hledání mých spolujízdenkujících s průvodčí, stala ještě jedna příhoda. Milá stará paní mi povídala něco o Kateřině Neumannové, co si přečetla v nějakém plátku. Já přitom jedl oplatku, ji na oplátku přikyvoval a jinak nehnul ani brvou. I když stále nevím, co to brva je. Ale raději k hlušení…
Nějak se mi to ale nechce vypisovat, jelikož toho bylo dost. Takže něco jen ve zkratce – Xindl X asi není jen anděl, UDG mě vcelku nudili, zato Chinaski to podle hesla „jaký si to uděláš, takový to máš“ udělali fajn, Fixa hrála každý den v narvaným a nedýchatelným stanu jedno svoje album (ještě aby cizí), a jelikož jsem nechtěl, aby místo mrtvého čápa roztočili nad hlavou mrtvého Péťu (to by mě asi vytočilo), tak jsem se hlušil jen jednou a to jsem byl Bestiálně šťastný (a měl k tomu jako přídavek Mažoretku), Tatabojs překvapili Prométheem a novým Mardošovým kastrolovým účesem, Divokej Bill nepřekvapil ani novými písničkami, Southpaw zase nehráli Toi Toi song a příjemní byli i Clou, Sunshine a Lety mimo. To byla zkratka a teď zpět na hlavní cestu…
Já se letos nejvíc těšil na Arctic Monkeys, ale jak to tak (u mě neumně) bývá, nakonec mě více bavili Kooks, Bloc Party a Placebo. Ne, že by opičky hrály nějak špatně, jen mám pocit, že je ostatní poslouchající moc nebrali. Jednak asi všichni neznali písničky, a za druhé Alex Turner není kdovíjaký showman. Vlastně poprvé promluvil až po 3. písničce, kdy řekl něco jako: „We are Arctic Monkeys, Any questions?“ A jelikož nikdo otázky neměl, hrálo se dál, jen na konci při Only Ones Who Know řekl, že ji hrají teprve podruhé na živo, i když je jejich nejoblíbenější. A lidi pomalu ani nezatleskali. Teda zatleskali, ale jen po málu. Celkově docela rozpačitý koncert, ale písničky mají dobrý, to zas jo…
Čest britským kytarovkám tak zachraňovali v dalších dnech Kooks a Bloc Party. Tyhle kapely mají narozdíl od opiček velmi výřečné frontmany. Zpěvák Kooks kromě „Ahoj“ a „Jak se mate“ zvládl i „Pojďme tančit“ a lidé rádi poslechli. Navíc mají Kooks velice chytlavé písničky. Podobně jsou na tom i Bloc Party (i když ti zdravili Čechoslováky), kteří na živo znějí o hodně víc kytarově než na deskách, ale Mercury je pořád pecka jako hrom. Fajn bylo i „nemluvné“ Placebo (Čekal by někdo něco jiného?) a Brian Molko s dlouhými vlasy v culíku překvapivě vypadá více chlap než kdy předtím. Navíc Ashtray Heart z nového alba mě dostala tak, že ji poslouchám i teď. Hodně se mi líbili i (překvapivě) další Britové Hadouken! Jejich písničky totiž nutí nohy tancovat i na místech, kde si mohou jen podupávat. A na živo je to ještě chytlavější. Navíc zahráli i Song 2 od Blur. Dokonalost…
Slyšel jsem i kousek Ska-P, ale ska mě příliš nebere, takže jsem šel raději na párek a pak už v dýchatelném stanu poslouchal můj jediný objev festivalu Keziaha Jonese, což je sympatický písničkář z New Yorku. Jen myslím, že by se více hodil na Barvy než na RFP. Když už jsem u Barev, tak už ve mně eskaluje napětí (i když na eskalátoru teď nestojím), jelikož začínají už za pár hodin. Takže se teď loučím a jdu se duševně připravovat na další hlušení se. Jen doufám, že Barvy letos nebudou děsivě deštivé jako loni, i když cítím, že proběhnou zase zběsilé jízdy napříč sebou i všemi okolními uctívači kultu Barev… Prší…
Žádné komentáře:
Okomentovat