Bublinová

Tahle ta dnešní hlupota bude trochu zvláštní. Jelikož má dneska Bublina narozeniny, a jelikož jsem se rozhodl, že i přesto, že už Bublina není „dvacítka“, že si ji nechám, bude dnešní hlupota jen pro ní. Takže pokud nejste Bublina, tak dál nečtěte. Nebo čtěte, ale nikomu neříkejte, že jste četli. Zvláště ne Bublině. Domluveno? Už asi víte, že narození považuji v životě člověka za dost důležitou událost, která mívá často dlouhodobé následky. Často až do smrti. Tomu je potřeba věřit, a proto je i načase se s něčím svěřit…

Takže monogamně zpívající atletko, jenž si mi zamotala hlavu prostým vběhnutí, jsi fajn. Líbíš se mi. Mám tě rád. Možná víc, než je zdrávo, možná víc, než jsem původně zamýšlel, a určitě víc než čokoládu. Mám rád tvé úsměvy bez příčiny, jsem rád oslněn i posilněn tvou přítomností, mám rád tvé polibky, ty nejsladší chuťové experimenty, mám rád, když napodobuješ pštrosa, mám rád, když mi říkáš (Pe)ťulo, a navíc jsem tě viděl nahou… Stále toho nemám dost a nechci se z toho dostat. A hlavně (teda doufám, že doma nemáš žádné hlavně) obdivuji, jak dokážeš zvládat všechno to mé utahování si z tebe bez toho, abys mě něčím přetáhla. Budu se tak dál snažit být hodný, abych tě byl hodný…

Kdybych chtěl být teď poetický, tak bych napsal, že jsi studeným vánkem těchto horkých prázdninových dnů, ale já poetický být nechci. Chci jen abys se mnou dále ráda trávila čas a nebyla z toho otrávená, abychom byli dále ve smíru vesmíru a abychom si dále užívali své (k) tulení sklony. A to myslím smrtelně vážně – a život je mi drahý… Takže všechno nejlepší… takže i mě…