Přišel jsem na jednu středně zajímavou myšlenku. „Metalisté“, „HipHopisté“, „Diskotisté“, „Alternatisté“, „Emotisté“ a další isté skupiny jsou si vlastně strašně podobné. Ač nosí batikovaná trička a sandály, trička s potiskem metalové kapely, rovné kšiltovky, či bílé kalhoty (obdivuji každého v bílých kalhotách), mají toho spoustu společného. Jsou mimo prostor a čas a je jich hodně. O hodně víc, než si myslí uctívači trendů, o hodně víc, než si myslíte vy, a možná i víc, než bych řekl-napsal já. Ale nejde o hodně, když se chovají hodně…
Další středně zajímavá myšlenka je lehce výstřední. Dnes se mi zdálo, že chci spáchat sebevraždu skokem z okna. Kvůli strachu jsem ale nevyskočil a další 8 let života pak strávil sezením na okně. Po probuzení jsem pak, vůbec nevím proč, věděl, že krokodýli se nikdy nenaučí stepovat. Už asi chápu, co znamená plané snění… A také už vím, že pochybování je strašlivě nebezpečné, když se nedaří ekonomice. Chybování je pak nebezpečné kdykoliv, především chybování s krokodýlem na okně…
Planě, možná i trochu plně, ale určitě středně zajímavě, jsem přišel i na to, že kroucení vlastním nosem nepřinese světový mír. Možná si říkáte, co je to za hlupáka, který si myslí, že kroucením nosu dosáhne světového míru. Možná si to říkáte i správně, ale přesto si myslím, že jsem průkopník a odvážně zkouším věci, které nikdo přede mnou nevyzkoušel. Někdo přece musel přijít na to, že kroucením vlastního nosu se nedosáhne světového míru… Když už jsem u toho (ne)míru. Víte, že český fotbal je skoro stejný jako válka. Chybí jen střelba…
Když se tak koukám na tyhle středně zajímavé myšlenky, napadá mě, že jsou dobře míněné, vcelku i souvislé, zkrátka obsahují všechny znaky toho, co se ve společnosti pokládá za komunikační prostředek, a přesto jsou celé prostoupené tím, co Jean-Paul Sartre s oblibou nazýval nicota, nebo čemu Albert Camus říkal absurdní situace. Z téhle hlupoty zatím (s)prostě čiší silný pocit beznaděje, která připomíná deníky, které občas zanechávali polární badatelé umírající v Antarktidě…
Je zvláštní jak někdy nevážená slova myslíme vážně. Nejde mi psaní, poslední dobou jako bych se přes den jen prožíval a noci trávil čekáním na sen. Nemám důvod být sám, přesto to u sebe tak nějak cítím. Obklopený mnohými, opuštěný bez odpuštění. Šestnáct dní je opravdu dost (určitě to je víc než třeba devět dní – empiricky jsem si to ověřil) a jsem tak rád, že už mě čeká jen nekonečné čekání na konečnou stanici… A motto dne – Nedělejte ze mě troubu, vím jak mám zapnout troubu…Tak to jen tak středně zajímavě…
Další středně zajímavá myšlenka je lehce výstřední. Dnes se mi zdálo, že chci spáchat sebevraždu skokem z okna. Kvůli strachu jsem ale nevyskočil a další 8 let života pak strávil sezením na okně. Po probuzení jsem pak, vůbec nevím proč, věděl, že krokodýli se nikdy nenaučí stepovat. Už asi chápu, co znamená plané snění… A také už vím, že pochybování je strašlivě nebezpečné, když se nedaří ekonomice. Chybování je pak nebezpečné kdykoliv, především chybování s krokodýlem na okně…
Planě, možná i trochu plně, ale určitě středně zajímavě, jsem přišel i na to, že kroucení vlastním nosem nepřinese světový mír. Možná si říkáte, co je to za hlupáka, který si myslí, že kroucením nosu dosáhne světového míru. Možná si to říkáte i správně, ale přesto si myslím, že jsem průkopník a odvážně zkouším věci, které nikdo přede mnou nevyzkoušel. Někdo přece musel přijít na to, že kroucením vlastního nosu se nedosáhne světového míru… Když už jsem u toho (ne)míru. Víte, že český fotbal je skoro stejný jako válka. Chybí jen střelba…
Když se tak koukám na tyhle středně zajímavé myšlenky, napadá mě, že jsou dobře míněné, vcelku i souvislé, zkrátka obsahují všechny znaky toho, co se ve společnosti pokládá za komunikační prostředek, a přesto jsou celé prostoupené tím, co Jean-Paul Sartre s oblibou nazýval nicota, nebo čemu Albert Camus říkal absurdní situace. Z téhle hlupoty zatím (s)prostě čiší silný pocit beznaděje, která připomíná deníky, které občas zanechávali polární badatelé umírající v Antarktidě…
Je zvláštní jak někdy nevážená slova myslíme vážně. Nejde mi psaní, poslední dobou jako bych se přes den jen prožíval a noci trávil čekáním na sen. Nemám důvod být sám, přesto to u sebe tak nějak cítím. Obklopený mnohými, opuštěný bez odpuštění. Šestnáct dní je opravdu dost (určitě to je víc než třeba devět dní – empiricky jsem si to ověřil) a jsem tak rád, že už mě čeká jen nekonečné čekání na konečnou stanici… A motto dne – Nedělejte ze mě troubu, vím jak mám zapnout troubu…Tak to jen tak středně zajímavě…
Žádné komentáře:
Okomentovat