Hledací

Občas něco hledáme a když to pak dohledáme, shledáme, že to za hledání ani nestálo. A to nás pak může i pěkně nahlodat. Proč tolik pravdivých tvrzení najednou? Protože se mi stalo něco podobného, (samo)zřejmě. Hledal jsem nějaké filmy s Woody Allenem, které jsem ještě neviděl, pak jsem je viděl a nakonec si uvědomil, že by bylo lepší, kdybych je neviděl. Ne, že by se mi jeho filmy nelíbily, jen mě strašně znervózňuje ten nervózní chlapík, co v nich tak často hraje…

Kdysi jsem se snažil najít nebe (to už mám u tebe… pardon, nechal jsem unést), dokonce i pod postelí, kde většinou nacházím ty nejzajímavější věci (filmy s Woodym Allenem a tak), ale když se tak zamýšlím nad svým bytím, raději bych měl hledat peklo. To se mi ale zdá jako zapeklitý problém. Pod postelí nic, ve skříni nic, s tatínkem Bubliny na hřiby nemusím a Ordinace v Růžové zahradě se o prázdninách nevysílá. Takže zatím nic, ale to by v tom byl čert, abych to peklo jednou nenašel…

Je zvláštní, že i když nemluvíme, může to působit výmluvně. Nemluvě o tom, že je to tak někdy i lepší. Poslední dobou se mi totiž stává, někdy i když stojím, že nemůžu najít ta správná slova. Věřím tomu, že tomu u mě nemůžete věřit, ale je to tak. Je celkem jedno, jestli je to náhoda, nebo nehoda, každopádně se to nehodí na člověka, který dosahuje intelektuálního potenciálu Medvídka Pú. Nehodí se to na mě a jen doufám, že po mě nikdo nic nehodí. To by se mi teď nehodilo, jelikož bych k tomu asi nic neřekl…

Všechny moje pletky, zápletky a hledací hlupot(k)y mi zatím vychází, takže zatím od nich neodcházím. Nevím však, jak dlouho mi to bude ještě vycházet. Zatím s tím ještě vyjdu, ale jednou se asi zastavím. A s tím se asi zastaví i hlupoty. Tak daleko to snad ale nedojde. Nevím. Nevím co psát, takže shledávám, že jsem dneska dohledal… i dopsal (samo)zřejmě… Teda už se (o)pakuju…