Tak je načase představit své představy. Zase jsem se vrátil z valašského klidu, kde jsem prožil pár nezapomenutelných oka mžiků, které možná jednou zapomenu, a proto si je teď raději připomenu. Víte, jednou na tom určitě budu tak špatně, jak moc jsem na tom nyní dobře. Nebo naopak. Nevím. S mým bytím je to totiž zvláštní. Já si jím tak proplouvám a pak zjišťuji, že jsem jen v nějakém bočním přítoku, který navíc občas teče pozpátku. Líbí se mi tam, rákosí se tam nekosí, ale hlavní proudy vedou nejspíš jinudy. No, raději další hlupotu…
Minulý týden jsme se s Bublinou stali vedoucími skupinky, či spíše skupinečky, dětí, které byly při nejlepším o trochu horší než hodné děti a při nejhorším o trochu lepší než zlobivé děti. S těmi jsme pak prožili, prošli, proběhli, proplavali a nakonec i opekli 5 náročných dnů. Dnů plných starostí i radostí, které mě utvrdili v tom, že mám Achillovu patu, která mi sahá až k zátylku. Nikdy se totiž nestanu dobrým opatrovníkem, vedoucím, či vychovávatelem, k dětem se chovám slušně o tom žádná (nebo všechno?), ale když jsem koukal na to, jak skvěle si (vedle) vedla Bublina, musím se červenat. Inu zodpovědná…
Ne, že bych byl tak strašný, i já byl překvapivě přínosem – naučil jsem je hrát prdelky (trefování míčem do…), naučil jsem je, že by neměly nosit ponožky v sandálech, naučil jsem je jednu básničku, naučil jsem je zpívat Antidepresivní rybičku od Fixy… Takže, když tak o tom přemýšlím, tak jsem si vedl jako vedoucí docela dobře. Vlastně skvěle. Nechci vás teď tahat za nos (Na to máte určitě až moc dobrý čuch!), ale když mě (ve mně) čtete delší dobu víte, že jsem často ukvapený, nesmyslný a často jdu i proti smyslu celé předcházející hlupoty. No, tak zrovna teď se necítím jako špatný vedoucí. A možná si to jednou (možná i dvakrát) zopakuji…
Kromě úvah o svých (ne)schopnostech, jsem taky přišel na několik zajímavých věcí, které stojí za sepsání (bohužel už ale ne za přečtení). Uvědomil jsem si, že i vedení dětí, je práce pod napětím (pod tím velmi vysokým), taky jsem po celou dobu pozorování dětského chování dospěl k tomu, že některé věci je lepší nevidět. Poslední z (ne)zajímavých je objevení mého nového (v pořadí 57.) smyslu pro hledání zkratek. Našel jsem totiž perfektní zkratku z Petrůvky do Nevšové. A nic na tom nemění ani skutečnost, že jsem šli z Petrůvky do Slavičína. Lidé se ve zkratkách vždy tak trochu ztrácí… Natož pak já…
Minulý týden jsme se s Bublinou stali vedoucími skupinky, či spíše skupinečky, dětí, které byly při nejlepším o trochu horší než hodné děti a při nejhorším o trochu lepší než zlobivé děti. S těmi jsme pak prožili, prošli, proběhli, proplavali a nakonec i opekli 5 náročných dnů. Dnů plných starostí i radostí, které mě utvrdili v tom, že mám Achillovu patu, která mi sahá až k zátylku. Nikdy se totiž nestanu dobrým opatrovníkem, vedoucím, či vychovávatelem, k dětem se chovám slušně o tom žádná (nebo všechno?), ale když jsem koukal na to, jak skvěle si (vedle) vedla Bublina, musím se červenat. Inu zodpovědná…
Ne, že bych byl tak strašný, i já byl překvapivě přínosem – naučil jsem je hrát prdelky (trefování míčem do…), naučil jsem je, že by neměly nosit ponožky v sandálech, naučil jsem je jednu básničku, naučil jsem je zpívat Antidepresivní rybičku od Fixy… Takže, když tak o tom přemýšlím, tak jsem si vedl jako vedoucí docela dobře. Vlastně skvěle. Nechci vás teď tahat za nos (Na to máte určitě až moc dobrý čuch!), ale když mě (ve mně) čtete delší dobu víte, že jsem často ukvapený, nesmyslný a často jdu i proti smyslu celé předcházející hlupoty. No, tak zrovna teď se necítím jako špatný vedoucí. A možná si to jednou (možná i dvakrát) zopakuji…
Kromě úvah o svých (ne)schopnostech, jsem taky přišel na několik zajímavých věcí, které stojí za sepsání (bohužel už ale ne za přečtení). Uvědomil jsem si, že i vedení dětí, je práce pod napětím (pod tím velmi vysokým), taky jsem po celou dobu pozorování dětského chování dospěl k tomu, že některé věci je lepší nevidět. Poslední z (ne)zajímavých je objevení mého nového (v pořadí 57.) smyslu pro hledání zkratek. Našel jsem totiž perfektní zkratku z Petrůvky do Nevšové. A nic na tom nemění ani skutečnost, že jsem šli z Petrůvky do Slavičína. Lidé se ve zkratkách vždy tak trochu ztrácí… Natož pak já…
A ještě jedno pamětní foto. I když jsme měli s Bublinou povoleno ztratit 3 děti, nakonec jsme přišli jen o jedno, a za to jsme nemohli my, ale nemoc. Takže nahoře z leva do prava – já (prostě nejlepší), Vojta (šílenec), Patrik (povídač nevtipných vtipů), Nela, Štěpán, Filda (neunavitelný). Dole z leva do prava Nela (nejmazlivější), Lucie (slečna povídavá), Adam (jméno má prý po mamince), Adam (asi budoucí striptér), Radim (moje klíště), Karolína (umanutá horolezkyně), Bublina (prostě nejlepší)…
Žádné komentáře:
Okomentovat