Začínám věřit tomu, že Usain Bolt je o trochu rychlejší než já. A potom, že nevím, co je to pokora. Vždy jsem si myslel, že pokory mám jen co se mi za nehet vejde, proto jsem se raději nikdy neškrábal za uchem, nechtěl jsem ji totiž vytratit, ale teď už vím, že jsem pokořen. Z pokoření se mi chtělo většinou plakat, což nemusí být úplně špatné, neboť si myslím, že slzy často věští štěstí. A možná by bylo i dobře, kdyby se objevovalo více takovýchhle umytých tváří. No, určitě je lepší plakat radostí, než se radovat z cizího neštěstí…
Mám pro vás jeden tip, a to přesto, že na to nejsem nejlepší typ. Ani moje typické vtipkování by nemělo zakrýt (nebo rovnou přikrýt) zmínění se o novém albu Arctic Monkeys. Jmenuje se Humbug a není úplně špatný, i když velký humbuk kolem něj asi nebude. Podle mě je na tom stejně jako vystoupení opiček na RFP. Na vynášení do nebe je moc těžké, na velkou chválu moc malé a pro mnohé málo hitové. Ale jinak musím připustit, že kdyby bylo jiné, než jaké je, bylo by špatné, ale protože je, jaké je, tak se mi „zatím“ moc nelíbí… Snad chápete…
Už dlouho jsem při hlušení se, čtení si a dívání se nezažil mrazivě svrbící pocit, při kterém je paradoxně člověk jako opařený. Pocit při kterém zpomalíte své pohyby a neustále si přejete pokračování toho stavu. Je zvláštní, že naposledy mě to potkalo při rozhovoru s jedním bezdomovcem, který po mně chtěl peníze. Na mou věru (nevadí, že žádnou Věru neznám?) od té doby nic. A to jsem zažil i přežil docela dost věcí, hlušil jsem se množstvím decibelů, viděl jsem pár filmů a přečetl i nějakou tu knihu. A pořád nic. Nebo jsem to zapomněl. Teda je-li to tak, tak jsem asi jelito…
Nechci kolem mrazení dělat humbuk, ale mám dojem, že mi už trochu schází. Nechci se teď dojímat nad dojmy, a proto se raději opět (ostošest) vydávám za Bublinou do valašského ráje. Snad mě něco zamrazí, třeba i nějaké zamrzení. Nejsem neřád, vlastně jsem spíš v řadě těch, co neřádí, ale do Slavičína teď jedu hlavně proto, abych pokořil Matku. A to přesto, že větší problémy mám s otcem. Tomu jsem totiž trnem v oku. A když teď nad tím přemýšlím, tak radši budu trnem v jeho oku než růží v jeho váze, radši ho budu ze srdce nenávidět než předstírat, jak moc ho mám rád. Aspoň mě nebude nikdo podezírat, že jsem drzý lichotník, a přiznají mi, že jsem jen poctivý lotr… No jo, zas pokořen pokorou…
Mám pro vás jeden tip, a to přesto, že na to nejsem nejlepší typ. Ani moje typické vtipkování by nemělo zakrýt (nebo rovnou přikrýt) zmínění se o novém albu Arctic Monkeys. Jmenuje se Humbug a není úplně špatný, i když velký humbuk kolem něj asi nebude. Podle mě je na tom stejně jako vystoupení opiček na RFP. Na vynášení do nebe je moc těžké, na velkou chválu moc malé a pro mnohé málo hitové. Ale jinak musím připustit, že kdyby bylo jiné, než jaké je, bylo by špatné, ale protože je, jaké je, tak se mi „zatím“ moc nelíbí… Snad chápete…
Už dlouho jsem při hlušení se, čtení si a dívání se nezažil mrazivě svrbící pocit, při kterém je paradoxně člověk jako opařený. Pocit při kterém zpomalíte své pohyby a neustále si přejete pokračování toho stavu. Je zvláštní, že naposledy mě to potkalo při rozhovoru s jedním bezdomovcem, který po mně chtěl peníze. Na mou věru (nevadí, že žádnou Věru neznám?) od té doby nic. A to jsem zažil i přežil docela dost věcí, hlušil jsem se množstvím decibelů, viděl jsem pár filmů a přečetl i nějakou tu knihu. A pořád nic. Nebo jsem to zapomněl. Teda je-li to tak, tak jsem asi jelito…
Nechci kolem mrazení dělat humbuk, ale mám dojem, že mi už trochu schází. Nechci se teď dojímat nad dojmy, a proto se raději opět (ostošest) vydávám za Bublinou do valašského ráje. Snad mě něco zamrazí, třeba i nějaké zamrzení. Nejsem neřád, vlastně jsem spíš v řadě těch, co neřádí, ale do Slavičína teď jedu hlavně proto, abych pokořil Matku. A to přesto, že větší problémy mám s otcem. Tomu jsem totiž trnem v oku. A když teď nad tím přemýšlím, tak radši budu trnem v jeho oku než růží v jeho váze, radši ho budu ze srdce nenávidět než předstírat, jak moc ho mám rád. Aspoň mě nebude nikdo podezírat, že jsem drzý lichotník, a přiznají mi, že jsem jen poctivý lotr… No jo, zas pokořen pokorou…
Žádné komentáře:
Okomentovat