Úmyslné oběti

Jsem zpět a to znamená, že jsme se našli a navíc jsme si i pěkně zašli. I přes některé organizační problémy (ach ty prokleté nepracovní dny, ach ty prokleté turistické značky), jsme se dostali nahoru na Lysou horu. A teď se s vámi podělíme (dvojnásobně) o naše pažitky… nebo zážitky… nebo prostě o něco. Poprvé tak s nevolí dovolím někomu psát do mého děníčku. Ale když už Bublina zasahuje do mého dění, podstoupím tu oběť (v jejím objetí)…

B: O svých skvělých organizačních schopnostech mě přesvědčil hlupottvůrce už ve čtvrtek ráno, kdy uspěchaný budíček (o 3hodiny dříve než bylo třeba – v 6 hodin ráno) byl to nejlepší, co může po ránu být. To by nebyl zase takový problém, alespoň jsme spolu trávili přes den víc času. Ale to, že někdo neví, že sobota není pracovní den… Stane se…Takže po malém zbrždění (o dvě hodiny později než bylo původně naplánováno) jsme se dostali na místo, od kterého byl náš cíl vzdálen 8,5km…

H: V té době si Bublina vylízala všechny rána a my se jednotným krokem přibližovali k vrcholu (jednotný krok jsem kvůli své milé raději přerušil – odmítal jsem zpívat). Po cestě jsme se pak vysmívali všem lidem, které jsme pře(d)cházeli (to vymyslela B). Pak nás to přešlo (žádné důchodce už jsme nepotkávali). Cesta ubíhala, i když my jsme šlapali, takže po hodině jsme už povýšeně koukali po dědině z které jsme vyšli. Načež si Bublina uvědomila, že má hlad, že jí bolí nohy, a že mě maluje…

B: Poslední větu bych trochu upravila…Nohy nás bolely oba, hladoví jsme byli taky a o tom malování bych pomlčela… Ale po dvou hodinách namáhavé chůze jsme došli k našemu vrcholu (a potkali jsme i moji paní zubařku). Cesta na beskydský vrchol nám trvala dvě hodiny, tak jsme počítali s tím, že cesta dolů by nám měla trvat přibližně stejnou dobu, i když byla o kousek (2,5km) delší. A taky jsme šli po jiné barvičce…

B: A pak zase po jiné (ale to už (ne)úmyslně). No jo, modrá se dá lehce ztratit… Tak jsme ji po chvíli vyměnili za zelenou… To už jsem rezignovala a vybírala si místo na přespání u lesa. Ale i v této situaci zachoval hlupottvůrce chladnou hlavu a svým (většinou) (ne)omylným instinktem nás dovedl zase zpět k modré značce. Tak jsme měli vyhráno… Teda aspoň na chvilku. Ted už jsme bojovali jen s časem, protože do odjezdu vlaku ho moc nezbývalo… Ale i po 20km jsme se dokázali vzchopit a posledními silami jsme dosprintovali k vlaku. Naše cesta byla skoro u konce. A naše síly taky…

H: A ještě pár postřehů na konec. Tak ještě zůstaňte ve střehu. Byli jsme u konce, ale kance jsme nepotkali. Zachovával jsem chladnou hlavu, i když se mi červenaly tváře. Často bojuju s časem, nevyznám se totiž v ručičkách (vždy hledám nožičky). Jsem rád obětí objetí, ale při psaní to může vadit. Když tak přemýšlím, tak je asi pravda, že jedině na horách můžeme společně dojít k našemu vrcholu… Jo a ještě, nemalovala mě, jelikož si doma zapomněla pastelky…

Triumfální (laciná) póza na vrcholu

Ještě lacinější póza mé drahé