Poslední týden trávím napůl v osamění a napůl sám se sebou. Navíc (nebo právě proto?) se mi rozbil notebook s čerstvě prošlou zárukou. Je zvláštní, že nejrůznější výrobky jakž takž vydrží po dobu záruky, ale že by vydrželi o trochu déle, nebo nás dokonce přežily, to se často nestává. Což zase není úplně na škodu. Víte, asi by mi nebylo příjemné, kdyby mě můj zubní kartáček přežil a navíc tu byl ještě pár let po mé smrti. Úmysl je jasný - udělat to tak, aby si nikdo nemohl moc stěžovat a abychom si výrobek za chvíli koupili znovu. Ale co s tím vším rozbitým a nepoužitelným? Nezbývá než to vyhazovat. Anebo recyklovat. A staré meleme na nové, jelikož už přestává být na vyhazování místo. No jo, už si nemůžeme moc vyhazovat…
Ani já si moc vyhazovat nemůžu. Asi to bude mým osaměním. Tenhle rok určitě mou osu mění. Na mé ose bude tenhle rok jednou určitě zvýrazněn nějakou barvičkou (černou?). Osamostatnil jsem se (nedobrovolně), začal jsem si utahovat z Bubliny (dobrovolně), začal jsem si sám vařit (volně)… I když to vaření… Přestávám pomalu věřit svým kulinářským schopnostem. Když jsem si naposledy ku(ch)til Boloňskou omáčku, tak se v ní utopila moucha. Zkusil jsem ji ještě hodit záchranou špagetu, ale bylo už moc pozdě. Navíc pak kvůli tomu jídlu dala vidlička výpověď…
Prostředky svých výstředností občas dotahuji až do krajnosti. Jedna z krajností se týká i mých minulých představ o budoucnosti (budou ctnosti?). Třeba představy o mých vztazích s holkami. Ty se mi totiž s Bublinou vyplnily. Teda jen částečně. Vždy jsem si totiž myslel, že když mi bude 22, budu se svou dívkou cestovat po světě a řešit záhady... Osy se ale mění... A proto hlupoty tak často nedávají smysl a to je často úmysl. A čas to určitě nezpraví. Přišel jsem na to, že hlupoty jsou jen jakousi paletou barev, které vám namíchávám, a na vás pak je, co si z toho nakonec namalujete. No, raději končím, jsem teď totiž už docela dost namích(a)n(ut)ý... A k tomu ty (v)osy... Malujete?
Ani já si moc vyhazovat nemůžu. Asi to bude mým osaměním. Tenhle rok určitě mou osu mění. Na mé ose bude tenhle rok jednou určitě zvýrazněn nějakou barvičkou (černou?). Osamostatnil jsem se (nedobrovolně), začal jsem si utahovat z Bubliny (dobrovolně), začal jsem si sám vařit (volně)… I když to vaření… Přestávám pomalu věřit svým kulinářským schopnostem. Když jsem si naposledy ku(ch)til Boloňskou omáčku, tak se v ní utopila moucha. Zkusil jsem ji ještě hodit záchranou špagetu, ale bylo už moc pozdě. Navíc pak kvůli tomu jídlu dala vidlička výpověď…
Prostředky svých výstředností občas dotahuji až do krajnosti. Jedna z krajností se týká i mých minulých představ o budoucnosti (budou ctnosti?). Třeba představy o mých vztazích s holkami. Ty se mi totiž s Bublinou vyplnily. Teda jen částečně. Vždy jsem si totiž myslel, že když mi bude 22, budu se svou dívkou cestovat po světě a řešit záhady... Osy se ale mění... A proto hlupoty tak často nedávají smysl a to je často úmysl. A čas to určitě nezpraví. Přišel jsem na to, že hlupoty jsou jen jakousi paletou barev, které vám namíchávám, a na vás pak je, co si z toho nakonec namalujete. No, raději končím, jsem teď totiž už docela dost namích(a)n(ut)ý... A k tomu ty (v)osy... Malujete?
Žádné komentáře:
Okomentovat