Povinnosti se na mě lepí jako na paty a já vůbec nestíhám stíhání bláznivin bez bázně. Chybí básně? Případně lázně? Případně lázeňské oplatky? Na lopatky mě to však stále nepokládá. Je září a v tom obvykle zářím. Taky v něm obvykle začíná škola. Takže žáčci a žákyně musí po víně povinně do školy. Máte z toho depresi? Nepropadněte (ji)! Jsem rád, že už mám toto období za sebou (před sebou mám školu do které chodím nepovinně rád), ale stejně rád na toto období vzpomínám. Když jsem si nedávno prohlížel svůj starý penál plný vypsaných propisek, uvědomil jsem si, že náplň propisky dojde ke svému naplnění, svým vyprázdněním. Asi už jsem taky vyprázdněný...
Jelikož jsem vyprázdněný sním... unášen dnešním světem. Všichni jsme si blíž, a tím více se sobě vzdalujeme. Pod nánosem všemožných možností se vzdalujeme konverzacím. Konzervujeme vše krásné (i ošklivé?) a přitom si města stále více ukusují z polí. Je to logické? Asi ano, a proto na vše dáváme loga (i na bomby), jež je možné osahat, jež je možné mít, jež je možné mýt. Němě schovaní za měny měníme louky na betonové krabice s množstvím nefalšovaných lží a lžiček... Ale na druhou stranu, kde jinde se můžete proslavit oslem s králičí hlavou, který má ke všemu i králičí tělo? Jen na ty bomby by to chtělo dávat pozor. Víte vůbec co se stane, když takováhle věc spadne ze stolu?
Je bomba, že s ní zářím v záři. Navíc se sny dostávají na dosah uskutečnění. Začínám se motat kolem vlastního realizování se a trochu se bojím, aby se mi z toho všeho nezamotala hlava. Nechci totiž znova živit pohrobky mých snů, jež poslední dobou přebývají (přežívají?) už jen za stěnou zazděnou. Uvězněni za jednou z mých tváří. Každý z nás v sobě nosí něco, co o nás prozradí mnohem více, než (s)prostota slov a gest. Vybíráme si totiž z mnoha tváří, jež se nám nabízejí. Tyhle výběry jde vyjádřit mnoha způsoby, i když někteří matematici to raději redukují na matematickou rovnici, kterou lze snadno vyřešit a dokonce nosit po kapsách... Naprosté vyprázdnění... kapes? Pes Ká? Zase (v) září sní(m)... s ní...
Jelikož jsem vyprázdněný sním... unášen dnešním světem. Všichni jsme si blíž, a tím více se sobě vzdalujeme. Pod nánosem všemožných možností se vzdalujeme konverzacím. Konzervujeme vše krásné (i ošklivé?) a přitom si města stále více ukusují z polí. Je to logické? Asi ano, a proto na vše dáváme loga (i na bomby), jež je možné osahat, jež je možné mít, jež je možné mýt. Němě schovaní za měny měníme louky na betonové krabice s množstvím nefalšovaných lží a lžiček... Ale na druhou stranu, kde jinde se můžete proslavit oslem s králičí hlavou, který má ke všemu i králičí tělo? Jen na ty bomby by to chtělo dávat pozor. Víte vůbec co se stane, když takováhle věc spadne ze stolu?
Je bomba, že s ní zářím v záři. Navíc se sny dostávají na dosah uskutečnění. Začínám se motat kolem vlastního realizování se a trochu se bojím, aby se mi z toho všeho nezamotala hlava. Nechci totiž znova živit pohrobky mých snů, jež poslední dobou přebývají (přežívají?) už jen za stěnou zazděnou. Uvězněni za jednou z mých tváří. Každý z nás v sobě nosí něco, co o nás prozradí mnohem více, než (s)prostota slov a gest. Vybíráme si totiž z mnoha tváří, jež se nám nabízejí. Tyhle výběry jde vyjádřit mnoha způsoby, i když někteří matematici to raději redukují na matematickou rovnici, kterou lze snadno vyřešit a dokonce nosit po kapsách... Naprosté vyprázdnění... kapes? Pes Ká? Zase (v) září sní(m)... s ní...
Žádné komentáře:
Okomentovat