Občas si scházím, občas se nacházím, občas se ztrácím. Právě se s Bublinou chystáme na výlet a je velmi pravděpodobné (vlastně je to skoro jasné), že se ztratíme. Neznám totiž cestu, znám jen cíl. Cílem je užít si volné (tak volné až plandavé) chvilky s mou milou. Tak doufám, že se na cestě neztratím, když už jsem se ztratil v jejich očích… Nechci být patetický, patů i pádů jsem si užil až dost, ale čím více jsem s Bublinou, tím více cítím, že by mohla být ta pravá. Možná i ta levá. Tohle si asi říkáme všichni a všichni se tomu pak smějeme, ale přesto si to nemůžeme odpustit. Takže se pak do toho všichni pouštíme znovu…
Já si to raději teď už odpustím. I když co je vlastně teď? Je to teď? Nebo teď? A není to až teď? A co nyní? Trošku mě děsí, že pouhé přečtení následujících slovíček odsouvá v jediném oka mžiku mé myšlenky do minulosti a udělá ze mě někoho staršího než před tím. Tohle to děsivé času uvědomění si mění mé a nejspíš i vaše já (takže vaše ty nebo vy?). Možná bychom neměli psát? Nebo číst? Nebo obojí. Nebo nic z toho. Je totiž pravda, že ze stárnutím přichází i vyvíjení se. Takže čtěte, pište a to si pište, že se to nějak vyvine… Jako teď u mě…
Možná jsem to s tou pravostí, nebo falešnost… ehm levostí Bubliny přehnal. Kdyby totiž byla ta pravá, určitě by mi pořád nebrala deku. Určitě bych ji neříkal, že ji nechám tehdy, až mě okouzlí nějaký chlapec (to je však hrubě vytrženo z kontextu), nebo bych nepsal tuhle hlupotu. A určitě bych ji nebral do Zoo nebo nahoru na horu.
Chtěl jsem se vyhnout patetickému blábolení, tak jsem místo toho jenom blábolil. Nerad píšu vážně. Vážně. Takže někdy znevážím i věci, kterých si vážím. Jsem prostě takový únikový (nejen) romantik. Před vším raději uteču, což není úplně nejvhodnější, jelikož mi pak dělá problém opětovné nalézání (se). Navíc jsem líný a sebestředný. Jsem člověk (aspoň doufám) a proto o sobě takhle píšu. Je to určitě lepší než psát o lidech kolem, co se kolem mihnou s kolem. Víte, kolemjdoucí často neradi slyší o nedostatcích. Už se zase ztrácím, tak snad se jednou najdu, nejlépe s Bublinou na horách…
Já si to raději teď už odpustím. I když co je vlastně teď? Je to teď? Nebo teď? A není to až teď? A co nyní? Trošku mě děsí, že pouhé přečtení následujících slovíček odsouvá v jediném oka mžiku mé myšlenky do minulosti a udělá ze mě někoho staršího než před tím. Tohle to děsivé času uvědomění si mění mé a nejspíš i vaše já (takže vaše ty nebo vy?). Možná bychom neměli psát? Nebo číst? Nebo obojí. Nebo nic z toho. Je totiž pravda, že ze stárnutím přichází i vyvíjení se. Takže čtěte, pište a to si pište, že se to nějak vyvine… Jako teď u mě…
Možná jsem to s tou pravostí, nebo falešnost… ehm levostí Bubliny přehnal. Kdyby totiž byla ta pravá, určitě by mi pořád nebrala deku. Určitě bych ji neříkal, že ji nechám tehdy, až mě okouzlí nějaký chlapec (to je však hrubě vytrženo z kontextu), nebo bych nepsal tuhle hlupotu. A určitě bych ji nebral do Zoo nebo nahoru na horu.
Chtěl jsem se vyhnout patetickému blábolení, tak jsem místo toho jenom blábolil. Nerad píšu vážně. Vážně. Takže někdy znevážím i věci, kterých si vážím. Jsem prostě takový únikový (nejen) romantik. Před vším raději uteču, což není úplně nejvhodnější, jelikož mi pak dělá problém opětovné nalézání (se). Navíc jsem líný a sebestředný. Jsem člověk (aspoň doufám) a proto o sobě takhle píšu. Je to určitě lepší než psát o lidech kolem, co se kolem mihnou s kolem. Víte, kolemjdoucí často neradi slyší o nedostatcích. Už se zase ztrácím, tak snad se jednou najdu, nejlépe s Bublinou na horách…
Žádné komentáře:
Okomentovat