Občas se cítím jako páté kolo u tříkolky. Třeba včera. Zjistil jsem totiž, že z vajíčka koupeného v obchodě se mi nikdy nevyklube pštros. A ani pštrosice. Taky jsem si uvědomil, že žirafy se z vajec nelíhnou. Zvláštní. Asi mě zmátl ten dlouhý krk. Stejně by bylo fajn, mít svého vlastního pštrosa. Jezdil bych na něm do školy, učil bych ho stepovat a stále bych se cpal vajíčky… ze kterých by se jednou vyklubala žirafa… Už konečně chápu jedno moudro, které jsem si někde přečetl. Buď v nějaké moudré knížce, nebo na obalu nějaké mo(u)dré dobré čokolády. Stálo tam – Otevři oči říkáme lidem, kterým chceme zavřít ústa… Tak tedy koukám…
Včera jsem koukal na Superstar. Teda koukal. Viděl jsem asi na pět sekund Hejmu a hned jsem dostal chuť na něco optimističtějšího. Proto jsem přepnul na Dvojku, kde dávali dokument o nějaké letecké bitvě ze druhý světový války. I tak se mi ze superstar a zpěváků (uvozovky když tak dosaďte) něco vyklubalo. Taky to byl ale boj. Všimli jste si někdy toho, jak to mají mikrofony těžký? Vždyť se chudáci vůbec nevyspí. Když spí, tak jen mikrospánkem a jinak na ně pořád někdo jen řve.
Abyste neřvali na mě, tak po delší době opět dojde na námět na povídku. Jedná se o existenciální drama volně inspirované Kafkovou Proměnou, které bych nepsal pro měnu, ale z radosti. Hlavní hrdina Karl se od mládí točí kolem zločinu (jeho rodiče vlastní kolotoč vedle věznice). Prvním jeho zločinem je krádež koblihy (vlastně ukradne jen její náplň – má ji nejraději), pak už to s ním jde z kopce. Pracuje totiž jako vlekař. Do něčeho se zavleče (nemůžu přijít do čeho) a skončí ve vězení, kde si bude odpykávat trest na 199 let. Po skončení trestu by pak rád pracoval ve školství. Ve vězení se taky stane profesionální krysou – začne jíst sýr a okusovat kabely…
Asi se stávám vyvrhel, což bych ale nerad. Když se nad tím zamyslím, tak ani vrhelem se mi moc být nechce. Tak co potom? Nebo po tom? Zdá se mi, že už mě tolik nebaví hovory s mým horším já. Vždy jsem z naději očekával, co se z něj vyklube, ale nyní spíš jen lpím na ději. Při pročítání starších hlupot ani nevěřím, že ty samé věty psal i tvůrce těchhle vět nových. Jako by veselý nadhled vystřídal nepojmenovatelný podhled. A asi to není jen můj pohled. No, to jsem se zase vyklubal… A co kdybych to vajíčko ukradl? Ne raději napsat – konec, konec, konec, konečně…
Včera jsem koukal na Superstar. Teda koukal. Viděl jsem asi na pět sekund Hejmu a hned jsem dostal chuť na něco optimističtějšího. Proto jsem přepnul na Dvojku, kde dávali dokument o nějaké letecké bitvě ze druhý světový války. I tak se mi ze superstar a zpěváků (uvozovky když tak dosaďte) něco vyklubalo. Taky to byl ale boj. Všimli jste si někdy toho, jak to mají mikrofony těžký? Vždyť se chudáci vůbec nevyspí. Když spí, tak jen mikrospánkem a jinak na ně pořád někdo jen řve.
Abyste neřvali na mě, tak po delší době opět dojde na námět na povídku. Jedná se o existenciální drama volně inspirované Kafkovou Proměnou, které bych nepsal pro měnu, ale z radosti. Hlavní hrdina Karl se od mládí točí kolem zločinu (jeho rodiče vlastní kolotoč vedle věznice). Prvním jeho zločinem je krádež koblihy (vlastně ukradne jen její náplň – má ji nejraději), pak už to s ním jde z kopce. Pracuje totiž jako vlekař. Do něčeho se zavleče (nemůžu přijít do čeho) a skončí ve vězení, kde si bude odpykávat trest na 199 let. Po skončení trestu by pak rád pracoval ve školství. Ve vězení se taky stane profesionální krysou – začne jíst sýr a okusovat kabely…
Asi se stávám vyvrhel, což bych ale nerad. Když se nad tím zamyslím, tak ani vrhelem se mi moc být nechce. Tak co potom? Nebo po tom? Zdá se mi, že už mě tolik nebaví hovory s mým horším já. Vždy jsem z naději očekával, co se z něj vyklube, ale nyní spíš jen lpím na ději. Při pročítání starších hlupot ani nevěřím, že ty samé věty psal i tvůrce těchhle vět nových. Jako by veselý nadhled vystřídal nepojmenovatelný podhled. A asi to není jen můj pohled. No, to jsem se zase vyklubal… A co kdybych to vajíčko ukradl? Ne raději napsat – konec, konec, konec, konečně…
Žádné komentáře:
Okomentovat