Má hodně

Opět jsem uvězněn v běhu věcí a srozumitelnost náhodně kladených slov mi uniká v dáli. Proto dnes jen tak něco zblízka. Asi mám chuť se k někomu virtuálně přiblížit. A pak si zas v klidu mého neklidu reálně žít. S tím už jsem sžitý. Ale asi ne smířený. K čemu tedy mířím? Kdo ví? Chtělo by se zeptat. Zeptat se, proč se opět stávám, po roce porotcem blížících se listopadových pádů. Těch pátých. Oslovuji a volám, abych se držel dál od pádů, ale pak klávesnice pohlcují jen slova plná odpadu. Ale proč nebýt odpadem, když odpad je jeden z největších problémů současnosti. A tohle je už vážně recyklace…

Po týdnu bez počítače, jeden den nepočítaje, jsem potřeboval trochu toho slovotvorného cvičení, takže dění(ček) zatím vsakuje jen bláboly, což je však lepší, než kdyby vsakoval boly. Minulý týden žádné boly nepřinesl, což však neznamená, že by přišel s holýma rukama. Naopak přišel v rukavicích. V rukavičkách se mnou přesto nezacházel... Takže jsem se dozvěděl, že před medvědem musíme utíkat šikmo do kopce (No, ale co když medvědovi dojde, že mě snadno doběhne tak, že chvíli poběží přímo do kopce a pak zas horizontálně?), pak jsem se na praxi v praxi potýkal s dětmi školou povinnými a nakonec jsem si celý týden pěkně osolil tím, že jsem si neosolil špagety… Náhodně (samo)zřejmě.

Nechat v Brně počítač, byla docela dobrá věc na hlušení, jelikož jsem zase mohl poslouchat něco jiného. Po nekonečném přehrávání nových desek Arctic Monkeys, Mando Diao a Maximo Park jsem celý týden poslouchal nevydané písničky. Je to docela legrace, když posloucháte písničku, kterou nikdo jiný nemůže slyšet, protože je zkrátka nevydaná. A jelikož jsem byl v klidu domova, jiné ke slyšení tam ani nebyly. Byl to prostě ráj nevydaných písniček… A já už se raději dál nevydávám… Dění(ček) už toho má hodně… O mně ani nemluv(n)ě…