Dneska jsem si při pohledu do počítače uvědomil jednu zajímavou věc. A vůbec netuším, proč jsem si ji neuvědomil dřív. Tak mě napadá. Počítač má hodně obvodů a to by snad mohlo vysvětlovat mé dlouhé vedení. Nebo možná taky ne. Ale zpět k té věci. Je to tak trochu nafouknutá bublina, jelikož se zase jedná o Bublinu. Mám totiž její fotku na ploše (možná je to kýčovité, ale moje), a když jsem se na ni tak koukal (sekl se mi počítač), uvědomil jsem si, že občas není špatné hledat způsobem, kdy se spíše necháme najít… A všimli jste si někdy, že tři tečky za větou myšlenku nenahradí?
Napadlo mě, že bych zase zkusil napsat knihu. Bohužel jako vždy dokážu vymyslet geniální název, ale samotnou knihu už napsat nedovedu. Tahle ta moje „další“ kniha by se jmenovala „Mé kolenní čéšky brní“, a vůbec nevím o čem by byla. Jen z nějakého zvláštního důvodu vím, že by ta knížka měla 354 stran, hlavní postava by se jmenovala Sherry a jedna z dalších postav by byl datel… Nechápu, proč si o mě tolik lidí myslí, že jsem fantasta. Vždyť má fantazie nestačí ani na to, abych si představil skutečný svět… Jen tedy doufám, že v něm dobro nadobro vítězí…
Někdy si říkám, že bych měl jít do sebe. Tak trochu se nad sebou (případně pod sebou) zamyslet. No jo, ale když jsem roztrojená osobnost, tak do které z nich mám jít? Víte, vědění může být síla, ale nevědění je často přesila (a nemusíte na to být ani tři). A to je pravda, právě jsem si totiž kýchnul (Jé, teď mě tak napadlo, že kýchání vlastně potvrzuje samo sebe). A taky to potvrzují mé hlupotové sloupky, kterých už jsem napsal pěknou řádku (Teda, není řádka sloupků trochu protimluv?). Prostě mé výtvory mluví samy za sebe… Nebo volají do nebe?
Ještě něco ke kýchání. Šlo by z toho udělat docela pěkný logický paradox. Co kdyby někdo řekl: „Je mi fajn, už nekýchám.“, a pak si kýchnul? Všimli jste si někdy, že často pokládám otázky a přitom se na ně nesnažím hledat odpovědi? Ne, že bych si stěžoval, na to mám až moc másel na hlavě, ale je to k zamyšlení. No, asi mě baví jen hledání souvislostí, ze kterých si utvářím podivný spletenec všeho (ne)možného, čímž nevyjadřuji nic víc, než jen únik k myšlenkám. Chápete? Ne? Tak raději poslední myšlenku. Takže poslední dnešní myšlenka je, že mám poslední dnešní myšlenku…
Napadlo mě, že bych zase zkusil napsat knihu. Bohužel jako vždy dokážu vymyslet geniální název, ale samotnou knihu už napsat nedovedu. Tahle ta moje „další“ kniha by se jmenovala „Mé kolenní čéšky brní“, a vůbec nevím o čem by byla. Jen z nějakého zvláštního důvodu vím, že by ta knížka měla 354 stran, hlavní postava by se jmenovala Sherry a jedna z dalších postav by byl datel… Nechápu, proč si o mě tolik lidí myslí, že jsem fantasta. Vždyť má fantazie nestačí ani na to, abych si představil skutečný svět… Jen tedy doufám, že v něm dobro nadobro vítězí…
Někdy si říkám, že bych měl jít do sebe. Tak trochu se nad sebou (případně pod sebou) zamyslet. No jo, ale když jsem roztrojená osobnost, tak do které z nich mám jít? Víte, vědění může být síla, ale nevědění je často přesila (a nemusíte na to být ani tři). A to je pravda, právě jsem si totiž kýchnul (Jé, teď mě tak napadlo, že kýchání vlastně potvrzuje samo sebe). A taky to potvrzují mé hlupotové sloupky, kterých už jsem napsal pěknou řádku (Teda, není řádka sloupků trochu protimluv?). Prostě mé výtvory mluví samy za sebe… Nebo volají do nebe?
Ještě něco ke kýchání. Šlo by z toho udělat docela pěkný logický paradox. Co kdyby někdo řekl: „Je mi fajn, už nekýchám.“, a pak si kýchnul? Všimli jste si někdy, že často pokládám otázky a přitom se na ně nesnažím hledat odpovědi? Ne, že bych si stěžoval, na to mám až moc másel na hlavě, ale je to k zamyšlení. No, asi mě baví jen hledání souvislostí, ze kterých si utvářím podivný spletenec všeho (ne)možného, čímž nevyjadřuji nic víc, než jen únik k myšlenkám. Chápete? Ne? Tak raději poslední myšlenku. Takže poslední dnešní myšlenka je, že mám poslední dnešní myšlenku…
2 komentáře:
S názvy knih mi mluvíš z duše. Nebo spíš z kapely. V mé kapele (která čítá všehovšudy dvě bytosti, bongo třicet centimetrů vysoké, foukací harmoniku, kytaru z roku 1975 a zlomenou paličku, přičemž bychom zahrály tak akorát na tu paličku, nějakou volnou variaci...) není o podobné hluché názvy nouze. Kolikrát se nám stane, že si povídáme a řekneme něco, co se nám tuze líbí a naším uším to zní pěkně a tak si řekneme, že to bude název naší další písně. Pak si řekneme - "fajn, tak někdy k tomu vymylíme i text" a jdeme dál.
Takových názvů máme nepřeberné množství, které je přeberné tím, že si je zapisujeme, ale to je asi tak všechno, co s nimi děláme.
Já jen tak, aby sis nepřipadal názvo-sám.
No, už jenom obsazení kapely stojí za vidění...
Okomentovat